Článek
Roky práce na sebe
Můj muž začal podnikat hned po revoluci. Tehdy mu bylo devětadvacet a byl plný energie. Chtěl být svým pánem, svobodný, nezávislý. První roky se mu dařilo, dělal od rána do noci, postupně si vybudoval klientelu a žil tím. Úřady a papírování ho nezajímaly, všechno bral s nadhledem. Když přišla řeč na sociální pojištění, jen mávl rukou. Tvrdil, že si stát bere dost i tak, a že na důchod stejně nikdy nedojde.
Vydělával dobře, ale co přišlo, to hned odešlo. Buď to investoval, nebo utratil. Nikdy si nenechal nic stranou, prý se o sebe postará sám. Já jsem to neřešila. Věřila jsem, že ví, co dělá. Když mu přišla upomínka na neuhrazené zálohy, vždycky to odbyl větou, že stát nic nedává zadarmo. A že on radši nebude dávat státu nic.
Náraz do zdi
Loni mu bylo pětašedesát a poprvé si připustil, že už nemá tolik sil. Firma šla z kopce, zdraví taky. Rozhodl se zažádat o důchod, i když s tím dlouho váhal. Říkal, že aspoň něco dostane, když pracoval celý život. Když přišel dopis z úřadu, otevřel ho u stolu a zbledl. Stálo tam, že nemá nárok na žádný starobní důchod, protože nemá zaplacené potřebné roky sociálního pojištění.
Seděl a zíral do papíru, jako by to nemohla být pravda. V ruce držel důkaz, že stát o něm vlastně neví. Že pro systém neexistuje. Když jsme šli na úřad, paní za přepážkou mu to klidně vysvětlila. Měl podnikání vedené celý život, ale bez odvodů. Ani jeden rok pojištění. Vyslechl to bez jediného slova. Venku se opřel o zeď a jen řekl, že je konec.
Zlomený chlap
Od té doby ho nepoznávám. Dřív byl plný plánů, pořád v pohybu. Teď sedí doma a mlčí. Nepotřebuje litovat, ale já vidím, jak ho to sežralo. Není to jen o penězích. Jde o pocit, že všechno, co vybudoval, nic neznamená. Že roky práce se mu nepočítají. Že člověk může dřít celý život a přesto zůstat s prázdnou.
Říkala jsem mu, že to nějak zvládneme, že máme trochu úspor. On jen kroutil hlavou. „Všechno jsem prožil jako svobodný člověk, ale skončil jsem jako žebrák,“ řekl mi tehdy a odešel na dvorek.
Ticho po dopise
Dnes už o tom nemluvíme. Dopis z úřadu leží pořád v zásuvce, neotevřený znovu, jako důkaz, že svoboda má svou cenu. Každé ráno sedí u okna, dívá se na lidi jdoucí do práce a občas řekne, že by všechno udělal jinak. Já mu věřím. Ale už je pozdě.
