Článek
Jak jsem k tomu přišla
Pár týdnů předem jsem mu dala peníze. Seděli jsme u kuchyňského stolu, řešili běžné věci, nákup, účty. Vytáhla jsem obálku a položila ji před něj.
Řekla jsem mu, ať mi za to koupí něco k výročí. Něco malého. Něco, co vybere on.
Nechtěla jsem si nic plánovat sama. Nechtěla jsem mu psát seznam. Chtěla jsem jen vědět, že se na chvíli zastaví a řekne si, co by mi mohlo udělat radost.
Podíval se na obálku, přikývl a řekl, že dobře. Vypadalo to vyřešeně.
Dny předtím
Na výročí jsem myslela víc, než bych chtěla přiznat. Ne kvůli dárku. Spíš kvůli tomu, co pro mě znamená. Všimla jsem si, že se o tom doma nemluví. Že se mě na nic neptá. Že se neptá ani nenápadně.
Říkala jsem si, že možná chystá překvapení. Nebo že to prostě neřeší dopředu. Nechtěla jsem si to kazit.
Samotný den
Ráno jsme si popřáli. Jako vždycky. Řekl „všechno nejlepší“, dal mi pusu a šel pryč z bytu.
Celý den byl normální. Práce, zprávy, telefonáty. Výročí se nijak nepřipomínalo.
Večer jsme si sedli ke stolu. Já připravila večeři. On si sedl naproti mně a vytáhl obálku. Byla bílá. Úplně obyčejná. Podal mi ji přes stůl.
Ten moment
Otevřela jsem ji a hned jsem to poznala. Byly tam peníze. Ty samé. Přesně ta částka.
Chvíli jsem koukala dovnitř. Pak jsem se podívala na něj. Čekala jsem, jestli se usměje nebo řekne něco navíc. Neřekl nic. Jen seděl a díval se, jako by čekal reakci.
Bylo mi trapně. A byla jsem zaskočená. Ne kvůli penězům.
Kvůli tomu, že mi došlo, že se na ten dárek ani nepokusil sáhnout. Že se mu celou dobu válely někde v šuplíku a teď je jen vzal a podal mi je zpátky.
Měla jsem pocit, jako bych si to celé připravila sama a on byl jen prostředník.
Jak to vysvětloval
Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně. Řekl, že ano.
Že nevěděl, co by mi koupil. Že se bál, že by se netrefil. Že mám všechno, co potřebuju. Mluvil klidně, bez emocí. Jako kdyby mluvil o nákupu pracího prášku.
Napadlo mě, že se nemusel trefit. Že by mi klidně mohl koupit něco, co by se mi nelíbilo. Napadlo mě, že by mi to stejně bylo jedno. Protože by to znamenalo, že se aspoň rozhodl. Že se aspoň snažil. Dojedli jsme večeři. Obálka ležela na stole. Nikdo ji nezavřel.
Pak se zvedl, šel si pustit televizi a den skončil. Jako každý jiný.
