Článek
Obyčejná krabička
K narozeninám mi dal krabičku. Malou, elegantní, převázanou stužkou. Parfém, řekl. Vybrala mi ho prodavačka.
Otevřela jsem to. Růžová lahvička, zlatý uzávěr.
Znala jsem tu vůni. Moc dobře jsem ji znala.
„Děkuju,“ řekla jsem. „Je krásný.“
Políbil mě na čelo a šel do kuchyně otevřít víno. Já zůstala sedět s lahvičkou v ruce a přemýšlela, jestli vůbec ví, co mi právě dal.
Její vůně
Znám ten parfém, protože jsem ho cítila. Před patnácti lety, když jsme se poznali. Na jeho svetru, na jeho šále, v jeho autě. Jemná, sladká, nezaměnitelná.
Tehdy jsem se zeptala, co to je.
„To bude od kolegyně,“ řekl. „Svezl jsem ji z práce.“
Kolegyně. Tak jí říkal. Až později jsem zjistila, že to byla jeho bývalá. Ta, se kterou byl tři roky. Ta, se kterou se rozešel měsíc předtím, než potkal mě.
Nikdy mi o ní moc nevyprávěl. Věděla jsem jen jméno – Petra – a že to skončilo špatně. Ona chtěla víc, on ne. Nebo naopak. Nikdy jsem nepochopila, kdo koho opustil.
Ale tu vůni jsem si zapamatovala. Tělo si pamatuje věci, které hlava chce zapomenout.
Je to náhoda?
Večer jsem si ten parfém zkusila. Stříkla jsem si ho na zápěstí a přičichla.
Hned jsem tam byla. V jeho autě, před patnácti lety, kdy jsem cítila něco, co nepatřilo mně. Kdy jsem věděla, že je tam někdo jiný, i když mi tvrdil, že není.
Vyšel z koupelny.
„Voníš krásně,“ řekl. „Sluší ti to.“
Dívala jsem se na něj a hledala něco v jeho očích. Náznak, že ví. Že si vzpomněl. Že to udělal schválně.
Nic. Jen úsměv. Spokojený, klidný.
„Děkuju,“ řekla jsem znovu.
Další dny
Tři dny jsem mlčela. Nosila jsem ten parfém. Proč? Nevím. Možná jsem chtěla vidět, jestli zareaguje. Jestli mu něco dojde.
Nic.
Čtvrtý den jsem to nevydržela.
„Ten parfém,“ řekla jsem u večeře. „Víš, že ho nosila Petra?“
Přestal žvýkat. Díval se na mě.
„Cože?“
„Petra. Tvoje bývalá. Nosila tenhle parfém.“
Ticho. Pak řekl: „To není možný. Já si nepamatuju, co nosila.“
„Já jo.“
Položil vidličku. Viděla jsem, jak přemýšlí. Jak hledá vzpomínku, která tam možná je, možná není.
„Fakt jsem to nevěděl,“ řekl nakonec. „Prodavačka mi ho doporučila. Řekla, že je oblíbený.“
„Oblíbený.“
„Jo. Prý se hodně prodává.“
A co dál?
Večer jsem nemohla spát. Ležela jsem a poslouchala jeho dýchání a přemýšlela.
Možná řekl pravdu: náhoda, prodavačka, oblíbený parfém. Svět je plný náhod. Možná je to opravdu jen to.
Nebo lhal. Pamatuje si přesně, jak voněla. Pamatuje si víc, než říká. A koupil mi ji. Ale proč? Aby ji cítil na mně? Aby zavřel oči a mohl myslet na ni?
Nebo něco mezi tím. Nevěděl to vědomě. Ale jeho ruce sáhly po té lahvičce, jeho nos řekl ano, jeho tělo si vzpomnělo, i když hlava zapomněla.
Nevím, co je horší. Lež, pravda, nebo ta šedá zóna mezi tím.
