Článek
Večer se svíčkami
Na stole byly svíčky. Víno. A malá tmavá krabička.
„Všechno nejlepší k výročí,“ řekl.
Otevřela jsem ji.
Prsten. Bílý kov. Malý kámen. Elegantní. Tichý. Přesně můj.
Zatajil se mi dech.
„Je nádherný,“ řekla jsem.
A byla to pravda.
Objal mě. Dlouho. Jako by čekal, jestli ho odstrčím.
Neodstrčila jsem.
Týden, kdy jsem byla jen šťastná
Nosila jsem ho pořád. V práci. Doma. I na nákup.
Kolegyně si ho všimly. Kamarádka taky.
„Ten musel stát balík,“ řekla jedna.
Zasmála jsem se.
„To určitě ne.“
Nikdy by neutratil tolik. Vždycky byl ten rozumný. Ten, co počítá. Ten, co brzdí moje impulzivní nápady.
Byla jsem klidná.
Rozhovor u stolu
Byla sobota. Seděli jsme nad papíry – účty, výpisy, plán oprav na byt. Normální věci.
„Mimochodem,“ řekl, skoro nenápadně, „ten prsten… možná byl trochu dražší.“
Zvedla jsem oči.
„Jak dražší?“
Řekl částku. Vyšel na 30 tisíc.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela.
„Kolik?“
Řekl ji znovu.
A já najednou slyšela tikání hodin v kuchyni. Sousedku nad námi. Auto venku.
„To je…“
Nedokončila jsem větu.
Protože jsem věděla, co to je.
Třetina našich úspor.
Ticho mezi námi
„Chtěl jsem ti udělat radost,“ řekl.
Nekřičel. Neobhajoval se. Jen to řekl.
Dívala jsem se na něj. Na toho samého chlapa, který kdysi počítal drobné na benzín. Který odmítl dovolenou, protože jsme potřebovali rezervu.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Protože jsi vždycky byla ta, co ustoupí. Kvůli penězům. Kvůli nám. Kvůli všemu.“
Věci, které jsem si nepřiznala
Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi chtěla jet k moři. Nejeli jsme.
Jak jsem chtěla nový kabát. Nekoupila jsem si ho.
Jak jsem chtěla kurz, změnit práci. Počkala jsem.
Ne proto, že mě nutil.
Protože jsem chtěla, aby bylo bezpečno.
Radost a strach
„Já ho miluju,“ řekla jsem potichu. „Ten prsten.“
Usmál se. Ulevilo se mu.
„Ale bojím se,“ dodala jsem.
Přikývl.
„Já taky.“
Večer v posteli
Leželi jsme vedle sebe.
„Mrzí tě to?“ zeptal se.
Dlouho jsem přemýšlela.
„Mrzí mě, že jsme to neprobrali spolu.“
Otočil se ke mně.
„Už to neudělám.“
Vzal mě za ruku. Tu s prstenem.
Ráno u zrcadla
Druhý den jsem si ho znovu nasadila.
Pořád byl krásný.
Pořád byl drahý.
Pořád byl trochu děsivý.
Ale byl i něco jiného.
Byl důkaz, že po dvaceti letech ve mně pořád vidí ženu. Ne jen partnerku na účty. Ne jen spolubydlící. Ne jen matku jeho dítěte.
Na účtu chybí třetina úspor
Ano. Chybí.
Budeme ji doplňovat. Pomalu. Měsíc po měsíci. Jako všechno v našem životě.
Možná letos nikam nepojedeme.
Možná budeme víc počítat.
Možná si zase pár věcí odepřeme.
Ale večer, když si ten prsten sundám a položím na noční stolek, vždycky si vzpomenu, jak se na mě díval, když mi ho dával.
Jako před dvaceti lety.
Možná to nebylo rozumné.
Možná to nebylo praktické.
Možná bych to sama nikdy nekoupila.
Ale vím jedno.
Koupil ho, protože mě pořád miluje.
A možná…
Možná to za tu třetinu úspor stojí.
