Článek
Manželovy poznámky
Nebylo to nic dramatického, spíš takové to tiché, opakované bodání, které se mi usadilo někde mezi lopatkami a nešlo setřást. Při večeři se podíval na můj talíř, chvíli mlčel a pak prohodil něco o tom, kolik toho mám na sobě. Ráno, když jsem se oblíkala, jsem cítila jeho pohled, i když jsem se nedívala. Začala jsem si před ním oblékat volnější věci a před zrcadlem se procházet co nejrychleji.
Stud a rozhodnutí
Stud byl nakonec silnější než rozum. Řekla jsem si, že mu dokážu, že to jde, a že to udělám potichu, bez velkých řečí. Nechtěla jsem, aby mě sledoval, jak se snažím, protože bych pak nesla každé selhání dvakrát. Chtěla jsem přijít s hotovou věcí, s výsledkem, který by mluvil za mě. A tak jsem jedné noci, když už spal, sedla k telefonu a začala hledat.
Objednávka
Našla jsem inzerát na kapky na hubnutí. Vypadal důvěryhodně, měl spoustu hvězdiček a recenzí, ve kterých ženy psaly, že po nich konečně zhubly bez námahy. Cena mě zarazila, tři tisíce korun není málo, ale v tu chvíli mi to přišlo jako investice do sebe, do klidu doma, do toho, abych už nemusela poslouchat ty poznámky. Zaplatila jsem kartou, kterou manžel nevidí na výpisech, a adresu jsem nechala doručit do práce. Bála jsem se, že kdyby balíček přišel domů, začal by se vyptávat.
Když balíček dorazil, schovala jsem ho do šuplíku v kanceláři a celý den jsem na něj myslela. Večer jsem si lahvičku přinesla domů v kabelce a ukryla ji do skříně za zimní svetry. Představovala jsem si, jak za měsíc manžel přijde domů, podívá se na mě a nic neřekne, protože nebude co říct. Ta představa mě hřála víc než cokoli jiného.
První dny
Užívala jsem je přesně podle návodu, dvakrát denně, ráno a večer. Chuť byla odporná, ale vydržela jsem to. První dva dny jsem měla pocit, že se něco děje, že tělo reaguje.
Po měsíci jsem se postavila na váhu, když manžel nebyl doma. Čekala jsem úbytek, třeba malý, ale úbytek. Váha ukázala o kilo víc než na začátku. Stála jsem tam bosá, dívala se na to číslo a nemohla uvěřit, že jsem celý měsíc vydržela něco, co mi akorát vzalo peníze a přidalo hlad. Lahvička byla prázdná, peníze byly pryč a já byla o kilo těžší než předtím.
Zklamání
Neplakala jsem. Bylo mi spíš trapně, a to i sama před sebou. Uklidila jsem prázdnou lahvičku na dno koše, zahrabala ji pod ostatní odpad, jako bych tím mohla zahrabat i to rozhodnutí. Manžel se ten večer zase ozval, tentokrát něco o tom, že bych měla začít chodit, že to prý pomáhá. Přikývla jsem a nic neřekla. Nemohla jsem mu přiznat, že jsem tajně utratila tři tisíce za něco, co mi nepomohlo, a že mám ještě větší strach než předtím.
Teď sedávám u stolu jinak než dřív. Sleduju, co si naberu, kolik toho nechám na talíři, jestli se manžel dívá. Často se nedívám, ale stejně to cítím. Jím pomalu, abych vypadala, že jím málo, a přitom mám pořád hlad. Někdy si říkám, že kdybych jedla normálně, bez těch kapek, bez toho napětí, možná bych na tom byla lépe. Ale to už je jenom myšlenka, která mi proletí hlavou a zase zmizí.
Co dál
Nevím, co bude dál. Vím jen, že už si nic takového tajně neobjednám, protože prázdná lahvička, méně peněz a to kilo navíc mi stačily. Zůstal mi ale ten strach, který jsem měla už předtím, jen se trochu posunul. Už není jen z manželových poznámek, je i z toho, že jsem sama sobě nalhala, že se to dá vyřešit potichu a za tři tisíce. Zatím nevím, jak z toho ven, ale aspoň vím, že tohle cesta není.





