Článek
Celoživotní sen
Celý život o něm snil. Škoda Superb, černá metalíza, kožená sedadla, všechny vychytávky. Ukazoval mi ho v katalozích, na internetu, v autosalonech. Jednou budeme mít, říkal. Jednou si ho koupím.
Loni v září si ho koupil. Šedesát pět let, právě v důchodu, celoživotní úspory. Stál v garáži a díval se na něj jako na zázrak.
„Konečně,“ řekl. „Konečně ho mám.“
Objala jsem ho. Byla jsem ráda. Celý život pracoval, celý život šetřil. Zasloužil si to.
„Kam pojedeme první?“ zeptala jsem se.
„Nikam. Ještě ne. Musím ho nejdřív pořádně ošetřit.“
První měsíc
Ošetřoval. Koupil speciální hadry, speciální vosky, speciální čističe. Věci, o kterých jsem nevěděla, že existují. Celé odpoledne trávil v garáži.
„Pojď, projedeme se,“ říkala jsem.
„Ještě ne. Venku prší.“
„Tak zítra.“
„Zítra má být bláto.“
„Tak příští týden.“
„Uvidíme.“
Příští týden bylo hezky. Slunce, sucho, ideální počasí.
„Tak jedeme?“
„Nemůžu. Sluníčko by mohlo vypálit lak.“
Pořád jen v garáži
V prosinci jsem navrhla, že bychom mohli jet na trhy. Do vedlejšího města, dvacet kilometrů. Vždycky jsme tam jezdili starým autem.
„Na trhy? Tímhle?“
„No… ano? Je to auto.“
„Je to nové auto. Tam bude plno lidí, někdo by do něj mohl narazit na parkovišti.“
Jeli jsme autobusem.
Na Vánoce jsem navrhla, že bychom mohli jet k dceři. Padesát kilometrů, dálnice.
„Dálnice? V zimě? Tam sypou solí. Sůl žere podvozek.“
Dcera přijela k nám.
Nepomohlo ani jaro
Na jaře jsem si myslela, že to bude lepší. Žádná sůl, žádné bláto, ideální podmínky.
„Mohli bychom jet na výlet,“ řekla jsem. „K vodě, jako dřív.“
„Tam jsou štěrkové cesty. Kamínky odskakují a dělají důlky v laku.“
„Tak někam, kde jsou jen silnice.“
„Všude jsou kamínky.“
Zůstali jsme doma.
V květnu měl syn narozeniny. Tři hodiny cesty, ale hezká silnice.
„Pojedeme novým autem?“ zeptala jsem se s nadějí.
„Tři hodiny? To je moc. Motor se ještě nezaběhl pořádně.“
„Má šest měsíců.“
„Právě proto. Nesmí se přetěžovat.“
Jeli jsme vlakem.
Klenot v garáži
Auto stojí v garáži. Každou neděli za ním chodí. Sedí v něm, drží volant, poslouchá rádio. Nikam nejede. Jen sedí.
Jednou jsem ho pozorovala z okna. Seděl za volantem a usmíval se. Šťastný jako dítě.
Pak vystoupil, obešel auto dokola, zkontroloval každý centimetr. Našel smítko prachu. Utřel ho speciálním hadrem.
„Proč si ho vůbec kupoval?“ zeptala jsem se večer.
„Jak to myslíš?“
„Auto je na ježdění. Ty s ním nejezdíš.“
„Jezdím. Minulý měsíc jsem ho vezl do servisu.“
„To je dva kilometry.“
„Taky se počítá.“
Co jsem nepověděla
Nepověděla jsem mu, co si myslím doopravdy.
Že celý život šetřil na něco, co nepoužívá. Že celý život snil o autě, které nikam nejede. Že se víc bojí škrábance než toho, že mu život utíká.
Nepověděla jsem mu, že mě mrzí všechny výlety, které jsme neudělali. Všechna místa, která jsme neviděli. Všechny kilometry, které auto mohlo ujet a neujelo.
Nepověděla jsem mu, že mi připadá, jako by to auto bylo důležitější než já. Než my. Než všechno ostatní.
Obrázek
„2022 Škoda Superb SE L 2.0 TDI (Front)“ by DieselFordMondeo is licensed under CC BY-SA 4.0.
