Článek
Když se z politické debaty stal boj
Syn přišel domů s tím, že byl poprvé volit. Měl radost, že mohl projevit svůj názor. Manžel se ho zeptal, komu dal hlas, a on odpověděl bez váhání. V tu chvíli se ve vzduchu dalo cítit napětí. Manžel se zarazil, zrudl a začal křičet. Prý zradil rodinu, že volil stranu, která podle něj ničí všechno, co je správné. Byla to hádka, jakou jsem nikdy nezažila.
Syn se snažil vysvětlit, že přece každý má právo volit, koho chce. Ale manžel ho nechtěl poslouchat. Během několika minut se situace zvrhla do urážek a nakonec zazněla věta, která změnila všechno. „Vypadni z mého domu, když se hlásíš k těmhle lidem.“ Syn odešel. Neřekl ani slovo, jen si vzal bundu a zavřel za sebou dveře.
Dny ticha a prázdno v domě
První večer jsem čekala, že se manžel uklidní. Že mu dojde, že to přehnal. Ale druhý den mluvil o synovi, jako by to byl někdo cizí. Říkal, že si to zasloužil. Já jsem brečela a volala synovi, aby se vrátil, ale nechtěl. Prý dokud se mu otec neomluví, domů nevkročí. Jenže omluva nikdy nepřišla.
V domě zůstalo ticho. Manžel sledoval zprávy a nadával na všechny, kdo mají jiný názor než on. Já jsem se snažila udržet klid, ale čím dál víc jsem cítila odpor. Nejen k jeho slovům, ale i k tomu, co se z něj stalo. Každé jídlo, každý večer u televize byl naplněný napětím. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli, co by mohlo vyvolat hádku, což znamenalo, že jsme spolu prakticky nemluvili vůbec.
Zlom, který už nešel vzít zpět
Po pár měsících jsem si uvědomila, že žiju vedle člověka, kterého už nepoznávám. Stále se utvrzoval v tom, že měl pravdu, a já jsem mezitím tajně navštěvovala syna. Snažila jsem se, aby alespoň on věděl, že na něj nezanevřu. Když jsem mu poprvé přinesla jídlo a objala ho, měl slzy v očích. Řekl mi, že se cítí, jako by přišel o rodinu kvůli volbám. Měla jsem chuť se rozbrečet s ním.
Když se to manžel dozvěděl, obvinil mě, že stojím proti němu. To byla poslední kapka. Řekla jsem mu, že pokud nedokáže tolerovat ani vlastního syna, nemá právo mluvit o rodině. Neodpověděl. Jen odešel z místnosti a od té doby mezi námi visí něco, co už se nedá spravit.
Co zůstalo po rodině
Dnes žiju ve stejném domě, ale všechno je jiné. Manžel a já jsme si cizí. Syn se sem nevrací a já ho chápu. Někdy mám pocit, že jsme všichni tři obětí něčeho většího, co rozdělilo nejen nás, ale i spoustu jiných rodin. Jenže i tak mě to bolí.
Každé volby mi teď připomínají ten den, kdy jsem přišla o klid, o domov a o jistotu, že se můžeme mít rádi i přes odlišnosti. Není nic horšího než sledovat, jak politika dokáže zničit to, co by mělo být nedotknutelné. Rodinu.
