Článek
Jak to začalo
Prý ho kolega pozval. Prý potřebuje vypnout. Chlapi z práce takhle jezdí běžně.
Přikývla jsem. Neviděla jsem v tom nic zvláštního.
Po dvaceti letech manželství člověk ví, že druhý občas potřebuje být někde jinde. Sám. Potichu. Bez povinností.
Jen jsem netušila, že z toho bude každý víkend.
Sobota ráno bez něj
Vstával v pět. Snažil se být potichu, ale starý byt stejně všechno prozradí. Dveře. Podlaha. Klíče.
Ležela jsem v posteli a poslouchala, jak odchází.
Dřív jsme soboty trávili spolu. Nákup. Úklid. Oběd. Někdy výlet. Někdy nic.
Najednou zbylo ticho.
První návrat
Vrátil se odpoledne. Voněl kouřem a studeným vzduchem.
„Tak co?“ zeptala jsem se.
„Nic moc. Nezabralo to.“
Nevěnovala jsem tomu pozornost. Rybaření mi přišlo jako svět, kde se čeká a nic se neděje.
Druhý víkend Pak třetí. Čtvrtý. Pátý.
Začala jsem si všímat detailů.
Nikdy nepřinesl rybu.
Nikdy neposlal fotku.
Nikdy moc nevyprávěl.
Jen vždycky řekl, že bylo hezky. Nebo zima. Nebo že braly malé a pouštěli je zpátky.
Léto bez sobot
V létě už to byl rituál. Pátek večer připravil věci. Sobota ryby. Neděle unavený gauč.
Já si zvykla. Začala jsem plánovat věci bez něj. Kafe s kamarádkou. Nákupy. Seriály, co ho nebavily.
Ale někde vzadu ve mně rostl malý, nepříjemný pocit.
Ne velký. Ne dramatický. Jen tichý.
Ta věta u večeře
Jednou jsem se zeptala, jestli bych někdy mohla jet s ním.
Řekl to rychle. Moc rychle.
„To by tě nebavilo.“
Usmál se. Ale nedíval se mi do očí.
A tehdy se ten pocit posunul o kousek výš.
Podzim
Začal jezdit i když pršelo. I když byla zima. I když mu nebylo úplně dobře.
„Aspoň si vyčistím hlavu,“ říkal.
Nevěděla jsem, před čím si ji čistí. Přede mnou? Prací? Životem?
Nebo před něčím, o čem nevím?
Ta bunda
Jednou jsem věšela jeho věci. Bunda byla těžší než obvykle.
V kapse byla účtenka.
Ne z benzínky u rybníka.
Z restaurace. V jiném městě.
Dvě hlavní jídla. Dvě vína.
Datum. Sobota.
Dlouho jsem na tu účtenku jen koukala.
Nepřišla hysterie. Ani křik. Jen zvláštní klid.
Jako když člověk konečně pojmenuje to, co už dávno tušil.
Večer poté
Neptala jsem se hned.
Udělala jsem večeři. Seděli jsme proti sobě jako vždycky.
Pozorovala jsem ho. Jak jí. Jak si utírá pusu. Jak vypráví o práci.
Ten stejný člověk jako vždycky.
A přesto najednou trochu cizí.
„Na rybách jsi byl sám?“
Ztuhl. Jen na vteřinu.
Pak si sedl.
Dlouho mlčel.
Pravda, která nebyla hlasitá
Nebyla to milenka z filmu. Nebyl to tajný druhý život.
Byla to žena z práce. Rozvedená. Smutná. Povídali si. Nejdřív u kafe. Pak u oběda. Pak někdy v sobotu.
„Nic mezi náma není,“ řekl.
A já věděla, že to není úplně pravda.
A zároveň možná ještě není úplná lež.
Horší než křik
Neplakala jsem. Nekřičela jsem.
Jen jsem cítila obrovskou únavu.
Z těch let spolu.
Z důvěry, kterou člověk staví pomalu.
Z toho, jak snadno se v ní objeví prasklina.
Najednou mi došlo, že ty ryby byly jen zástěrka.
Možná před sebou.
Možná přede mnou.
Možná před světem.
Možná chtěl být někde, kde není manžel. Otec. Chlap, co řeší účty a opravy.
Jen člověk.
Další sobota
Další sobotu nikam nejel.
Seděl doma. Nevypadalo to jako vítězství. Spíš jako když někdo přijde o místo, kam utíkal.
Já jsem seděla vedle něj.
Nevěděla jsem, co bude dál.
Rybu nepřinesl ani jednou
Možná proto, že žádné ryby nechytal.
Možná proto, že hledal něco jiného.
A já teď sedím v kuchyni, dívám se na jeho hrnek na stole a přemýšlím, jestli se dá po dvaceti letech začít znovu věřit.
Nevím.
Ale vím, že příští sobota už nebude stejná jako ty předtím.
