Článek
Jak se to semlelo
Byli jsme u něj na návštěvě. Seděli jsme u stolu, povídali si o škole a kroužcích, když manžel opatrně poznamenal, že by nám trochu pomohlo, kdyby občas přispěl na výdaje. Otec se okamžitě narovnal a přešel do tónu, který jsem dobře znala. Tón člověka, který celý život rozhodoval za druhé. Řekl, že jeho důchod je zasloužený a že není důvod, proč by měl platit něco, co není jeho povinnost. Dodal, že rodičovská role končí, když dítě dospěje. Ta věta dopadla na stůl těžší než porcelán, ze kterého pil kávu. Manžel ihned odvětil, že je neskutečný sobec.
Muž, který nikdy nic neudělá jen tak
Jeho styl byl vždy velmi střídmý. Každý výdaj měl svou kolonku, všechno si zapisoval do malého notesu, který nosil v kapse saka. Nešlo o to, že by neměl peníze. Spíš o to, že je vydával jen ve chvílích, kdy dávaly smysl podle jeho vlastních pravidel. A podle nich pomoc rodině patřila k věcem, které si má každý vyřešit sám. Když odmítl přispět i symbolicky, řekl to tak suše, že jsem na okamžik nevěděla, co říct a souhlasila s manželovou reakcí.
Ticho cestou domů
Když jsme odcházeli, manžel mi otevřel dveře a celou cestu mlčel. V autě jsem cítila, jak ho to zasáhlo. Nešlo o částku. Šlo o to, že čekal, že jeho otec projeví aspoň kousek ochoty. Něco lidského. Místo toho slyšel jen chladnou argumentaci, jako by si sedli na opačné strany soudní síně. Já jsem přemýšlela, jestli tenhle způsob uvažování v něm zůstal ze zvyku, nebo jestli je opravdu přesvědčený, že pomoc znamená slabost.
Co mezi námi zůstalo
Od toho dne se nic nepohnulo. Otec žije podle svých pravidel, která nedovolí ani malé gesto navíc. Manžel si od něj drží odstup, protože nechce znovu slyšet, že city nejsou argument. A já jsem zůstala s pocitem, že některé rodiny se umí minout, i když sedí u jednoho stolu. Když se ale dívám na manžela, jak se snaží být dětem přítomným a laskavým rodičem, napadá mě, že některé chyby se dědí jen tehdy, když je člověk dovolí přepsat do vlastního života.
