Hlavní obsah

Campini-Caproni C.2: letecký švindl a proudové letadlo z „Temu“, nebo průkopník nových technologií?

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, Unknown Author

Dokončený Campini-Caproni C.2, zatím ještě bez výsostného označení, pravděpodobně v roce 1940. (kolorováno)

Propagandistický úspěch, ale i konstrukční rozčarování. Campini-Caproni C.2 zaujal neobvyklou koncepcí, jeho skutečné letové parametry však byly před italskou veřejností raději zamlčeny.

Článek

Počátek třicátých let minulého století byl pro světové letectví obdobím, které charakterizoval postupný přechod od dvouplošníků k celokovovým jednoplošníkům, rozvoj dálkové dopravy a překonávání mnoha výškových, dálkových i rychlostních rekordů. Navzdory velké světové hospodářské krizi zažívalo světové letectví skutečnou revoluci. Mezi země, kde se rychle rozvíjelo patřila i Itálie, v níž byl hlavní osobností a iniciátorem nových trendů ministr letectví a generál Italo Balbo (1896–1940), který proměnil tamní vzdušné síly v hlavní výkladní skříň a propagandistický nástroj Mussoliniho fašistického režimu. V lednu 1931 v brazilském Rio de Janeiru úspěšně přistála formace italských dvoutrupých létajících člunů Savoia-Marchetti S.55 pod jeho velením, která odstartovala z italského Orbetella v prosinci předchozího roku a jako první v historii překonala jižní Atlantik v uzavřené formaci.

Vedle dálkových hromadných přeletů se Itálie pod Balbovým vedením soustředila také na rychlost, v jejímž překonávání v té době hrály prim plovákové hydroplány. Vzhledem k absenci dlouhých zpevněných ranvejí představovaly klidné vodní hladiny pro dosedání a starty extrémně výkonných strojů s vysokou přistávací rychlostí jediné bezpečné řešení. Hlavním kolbištěm tohoto technologického soupeření byl prestižní Schneiderův pohár, v němž se na přelomu dvacátých a třicátých let odehrával lítý boj především mezi Velkou Británií a Itálií. Konstruktéři obou zemí dohnali vývoj aerodynamiky a motorů na samou hranici tehdejších možností, přičemž chladiče splývaly s povrchem křídel a trupů, aby se minimalizoval odpor vzduchu.

Zatímco Britové v roce 1931 získali poslední Schneiderovu trofej s hydroplánem Supermarine S.6B z dílny Reginalda Mitchella, který později zúročil tyto zkušenosti při konstrukci stíhačky Spitfire, Italové mu konkurovali neméně radikálním projektem, rudým plovákovým speciálem Macchi M.C.72, navrženým podobně geniálním konstruktérem Mariem Castoldim. Přestože se letoun kvůli technickým potížím s pohonnou jednotkou nestihl tohoto posledního ročníku Schneiderova poháru zúčastnit, zapsal se do historie zlatým písmem v roce 1934, kdy nad jezerem Lago di Garda dosáhl neuvěřitelné rychlosti 709 km/h, což je dodnes nepřekonaný rychlostní rekord hydroplánu s pístovým motorem.

Itálie však chtěla udávat trendy i u jiných druhů pohonu. Inženýr Secondo Campini (1904–1980) již na začátku třicátých let napsal italskému ministerstvu letectví dopis, v němž popsal možnost využití nové motokompresorové pohonné jednotky, která dle jeho tvrzení mohla letadlům umožnit dosáhnout velké rychlosti i dostupu. Využil se klasický pístový spalovací motor, jenž byl zastavěn do trupu a poháněl kompresor, který stlačoval vzduch do spalovací komory pro vytvoření proudového tahu. Ten vznikal buď samotným proudem stlačeného vzduchu ohřátého od pístového motoru, nebo se do proudu ve spalovací komoře vstřikovalo palivo pro přídavné spalování. Campini na začátku třicátých let tvrdil, že aktuální maximální rychlost nejlepších leteckých speciálů s výkonnými pístovými motory bude do několika let naprosto běžnou cestovní rychlostí letadel stavěných dle jím propagovaného principu.

Foto: CC0 Public Domain, Wikimedia Commons, avia-it.com a Sconosciuto

Secondo Campini (1904–1980)

V dubnu 1932 předvedl v Benátkách experimentální člun poháněný vodním tryskovým pohonem, který postavila jeho nově založená společnost V.E.N.A.R. (Velivoli e Natanti a Reazione, tedy „Letadla a plavidla s reaktivním pohonem“). Šlo o raný technologický demonstrátor, kterým chtěl prokázat životaschopnost teorií o svém pohonu předtím, než se vůbec pustí do konstrukce letadel. Běžný letecký řadový šestiválec Isotta Fraschini Asso 200 o výkonu 250 koní poháněl u člunu kompresor, který nasával vodu a vzduch a vysokou rychlostí je vytlačoval tryskou na zádi. Člun navzdory vcelku průměrným výkonům zřejmě odpovědné činitele přesvědčil, a tak italské letectvo v roce 1934 uzavřelo s firmou V.E.N.A.R. smlouvu na dodání zkušebního trupu letounu pro pozemní testy a dvou kompletních letuschopných strojů dle Campiniho koncepce. Vše mělo být doručeno do konce roku 1936.

Na dvou prototypech letounu Campini-Caproni C.2, označených jako N.1 a N.2, se začalo pracovat v testovacím středisku při továrně leteckého inženýra Gianniho Battisty Caproniho (1886–1957) v Taliedu poblíž Milána. Caproni byl jedním z průkopníků italského letectví již od počátku 20. století a během první světové války se zabýval především produkcí bombardérů. Campini tak poskytl svou technologii nového pohonu a Caproni zase kvalitní technické zázemí a finanční zajištění celého projektu. V roce 1935 Campini požádal velení italského vojenského letectva Regia Aeronautica, aby mu pro C.2 poskytlo nový kapalinou chlazený přeplňovaný vidlicový dvanáctiválec Isotta Fraschini Asso XI R. Protože ale tato pohonná jednotka teprve sama procházela zkouškami, pro úvodní testy trupu zkoumaného na zemi dostal k dispozici pouze starší osmnáctiválcový motor Asso 750 R s třemi bloky válců. To celé vedlo k protahování vývoje a také navýšení nákladů na celý projekt, s čímž bylo vojenské velení spolu s Capronim nuceno souhlasit. V roce 1936 byly alespoň dokončeny mohutné a dlouhé trupy budoucích letounů a v následujícím roce začaly motorové zkoušky, při nichž se brzy ukázal nízký tah a také vysoká spotřeba paliva.

Foto: CC0 Public Domain, autor: Sconosciuto

Testování Campini-Caproni C.2 na zemi.

Na konci srpna 1939 mezitím v Německu vzlétl Heinkel He 178 V1 poháněný skutečným proudovým motorem Heinkel HeS 3, který sice neoslnil dlouhou výdrží, ale do budoucna byl mnohem perspektivnější a již krátce ped válkou letadlu umožnil letět těsně pod hranicí 600 km/h, což bylo mírně víc, než dosahovaly tehdy nejmodernější německé sériové stíhačky s pístovým motorem Messerschmitt Bf 109 E. V Británii si konstruktér Frank Whittle podal patent na proudový motor s plynovou turbínou dokonce již v lednu 1930, tedy v době svých studií na vysoké škole. Britské ministerstvo letectví však jeho návrh zpočátku odmítlo jako nerealizovatelný, i tak si ale Whittle bez podpory letectva založil soukromě vlastní firmu a už v roce 1937 postavil funkční model svého motoru. Po vypuknutí druhé světové války britská vláda svůj dříve zamítavý přístup přehodnotila a u firmy Gloster objednala speciální zkušební drak pro Whittleův motor W.1. První britský proudový letoun Gloster E.28/39 tak vzlétl v květnu 1941, tedy zhruba rok a tři čtvrtě po He 178 a tři čtvrtě roku po italském Campini-Caproni C.2.

Foto: Open Government Licence version 1.0, Photo: Air Historical Branch-RAF/MOD

Britský proudový letoun Gloster E.28/39 z roku 1941.

Vysněné moderní dvanáctiválce pro svou konstrukci dostal Campini až na jaře 1940, nejednalo se ale o původně poptávané motory Asso XI R, které začala primárně dostávat sériově vyráběná průzkumná a bombardovací letadla, ale o motory Asso L.121 RC 40 o výkonu 900 koní. V červenci 1940 byly konečně po mnohaletém vývoji připraveny k letovým zkouškám oba dva stroje Campini-Caproni C.2. Dne 27. srpna 1940 s jedním z nich poprvé vzlétl slavný zkušební pilot a veterán leteckých bitev první světové války Mario De Bernardi (1893–1959) a podnikl s ním krátký, zhruba desetiminutový let, při němž zaregistroval tendenci stroje k prudkému samovolnému klesání. Letadlo bylo na základě jeho poznatků přepracováno a testy pak pokračovaly i během roku 1941.

Campini-Caproni C.2 byl dvoumístný celokovový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem ostruhového typu, eliptickým křídlem a trupem kruhového průřezu s uzavřenou kabinou. Hlavní podvozek se zatahoval směrem ke koncům křídel, podvozkové nohy však byly poměrně daleko od trupu, takže měl široký rozchod. Většina potahu trupu byla tvořena lehkou hliníkovou slitinou, zadní část pak z důvodu vysokých teplot u výstupu využívala ocel. V přídi trupu před pilotní kabinou byl uložen třístupňový axiální kompresor. Jeho lopatky měly měnitelný úhel náběhu, což umožňovalo regulovat proudění vzduchu. Nasávací otvor byl umístěn přímo v nose. Celý trup letounu v podstatě fungoval jako jeden velký vzduchový tunel vedoucí od přídě až k zádi, s výjimkou prostoru vyčleněného pro posádku, který tak tunel poněkud narušoval. Kompresor nasával vzduch, stlačoval jej a hnal jej dozadu kolem pístového motoru. Tento proud vzduchu zároveň sloužil k chlazení motoru a odebíral z něj odpadní teplo. Za kabinou posádky se ohřátý vzduch z kompresoru mísil s horkými výfukovými plyny z dvanáctiválce. V zadní části trupu vstřikovač přiváděl do proudu plynů další palivo, které se zde zapalovalo. Expandující horké plyny unikaly zádí letounu přes výstupní trysku vybavenou pohyblivým regulačním kuželem. Tím se měnil průřez trysky a reguloval tah.

Celá soustava dosahovala čistého tahu přibližně 6,9 kN. Kvůli vysoké hmotnosti pístového motoru a nízkému kompresnímu poměru dosahoval letoun maximální rychlosti 375 km/h, což bylo přibližně na úrovni tehdejších vícemotorových bombardérů či transportních letounů a podstatně méně, než Campini u podobného letadla sliboval na začátku minulé dekády. Jako naprosto tragická se ukázala zejména stoupavost. 30. listopadu 1941 přesto Itálie uspořádala velkolepý veřejný let prvního z prototypů z milánského letiště Linate na základnu Guidonia u Říma. 5. prosince 1941 přeletěl letoun v malé výšce přímo nad centrem italské metropole a památníkem krále Viktora Emanuela II., aby jej mohly sledovat davy obyvatel i zahraniční novináři. Osobně si jej prohlédl i Benito Mussolini. Zatímco domácí tisk oslavoval revoluční letadlo bez vrtule, propaganda zamlčela jeho skutečné výkony. Přelet z Milána do Říma trval přes dvě hodiny a průměrná rychlost dosáhla pouhých 218 km/h, což byla rychlost stíhacích dvouplošníků první světové války před více než dvaceti lety.

Foto: CC0 Public Domain, Unknown Author.

Campini-Caproni C.2 v letu.

Prototyp N.1 pak na základně Guidonia zůstal a podstupoval vojenské zkoušky i během roku 1942, kdy byl na jaře během přistání na jedno hlavní podvozkové kolo poškozen, což si vyžádalo zhruba dva měsíce oprav. Už během července téhož roku došlo k druhému poškození během motorových zkoušek na zemi. Rozčarování z konstrukce se prohlubovalo. Letoun vzlétal slimáčím tempem i v momentě, kdy měl zapnuté přídavné spalování, protože jeho efekt byl v podstatě minimální. Z C.2 měl vycházet i výškový stíhací letoun Campini-Caproni Ca.183bis z roku 1942, který se ovšem podle většiny zdrojů dostal jen do fáze nedokončeného prototypu. Měl jej pohánět německý motor Daimler-Benz DB 605 o 1 250 koních roztáčející šestilistou protiběžnou vrtuli a v trupu měl být zabudován menší pístový motor Fiat A30 o výkonu 700 koní pohánějící motokompresor. Projektovaný rozměrný stíhač s kombinovaným pohonem měl přesahovat rychlost 700 km/h a být vyzbrojen čtyřmi 20mm kanony MG 151/20 v křídlech a jedním 30mm kanonem MK 108 v nose. Během války však měl být v nehotovém stavu zničen a nikdy tak nestačil vzlétnout. O tomto letadle se toho dodnes ví jen velmi málo.

Konstrukce původního C.2 mezitím nenabízela jakékoli další možnosti zlepšení, a tak zůstal prototyp N.1 od konce léta 1942 v Guidonii dlouhodobě uzemněn. Po spojenecké invazi do Itálie byl v polovině června 1944 v lehce poškozeném stavu ukořistěn Brity a převezen do jejich testovacího střediska ve Farnborough, protože je ale pochopitelně o žádných svých kvalitách nepřesvědčil, byl následně po nějaké době sešrotován. Druhý stroj N.2, který se k letovým zkouškám prakticky nepoužíval, zůstal na letišti v Linate nepoškozen a dodnes je vystavován v muzeu italského letectva ve Vigna di Valle nedaleko Říma. Válku přežil i samostatný trup, který se používal k pozemním zkouškám a který byl následně vystaven v expozici technického muzea Leonarda da Vinciho v Miláně.

Odpověď na otázku z titulku nakonec leží někde uprostřed. Z čistě praktického hlediska byl Campini-Caproni C.2 učebnicovým příkladem slepé vývojové uličky, těžkopádným strojem s mizernými výkony, který za svými skutečnými proudovými konkurenty z jiných zemí beznadějně zaostával a posloužil především jako kulisa pro totalitní propagandu. Označit jej ale za pouhý podvod by nebylo fér. Campiniho koncepce byla technicky zcela funkční, dokázala zvednout stroj do vzduchu a v praxi ověřila řadu prvků, bez nichž by se moderní letectví neobešlo, včetně principu přídavného spalování či regulovatelné výstupní trysky. Celkově šlo ale o drahý a pomalý technologický omyl, který se s ohledem na neustále odklady dostal do vzduchu až v době, která patřila již úplně jiným strojům.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Buttler, T., Jet Prototypes of World War II: Gloster, Heinkel and Caproni Campini´s Wartime Jet Programmes, 2019.

Alegi, G., Ali D'Italia: Campini-Caproni, 1999.

Coil, S. A., Regia Aeronautica Italiana: The Royal Italian Air Force 1923-1945, 2009.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz