Hlavní obsah

T-64: nejutajovanější sovětský sériový tank studené války byl v řadě ohledů revoluční zbraní

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic, Ministry of Defense of Ukraine

Ukrajinské tanky T-64BV, rok 2015.

Tank T-64 stanovil standardy pro moderní obrněnce na mnoho let dopředu, trpěl ale řadou problémů a vedl k soupeření mezi sovětskými konstruktéry. Co stálo za jeho zrodem a jakou roli hraje v současném konfliktu na Ukrajině?

Článek

Předchůdci tanku T-64: od T-34 k T-62

Po slavném válečném tanku T-34 a přechodovém T-44 Sověti představili ještě během poloviny čtyřicátých let první vozidla, která později nesla označení T-54, zatím ještě pod označením Objekt 137. Cílem bylo získat univerzální tank s kanónem ráže 100 mm, odolným pancéřováním a novou prostornější věží. Ani po porážce Hitlera nehodlal Sovětský svaz nějak zvlášť omezovat svou armádu a v poválečné pětiletce z let 1946–1950 si stanovil produkci více než dvaadvaceti tisíc moderních tanků a útočných děl. Nové obrněnce, prozatím označované jako T-54-1, začaly továrny v Nižním Tagilu a následně i v Charkově dodávat v letech 1947 a 1948, řada technických problémů je ale diskvalifikovala prakticky hned na začátku a T-54-2 s novou a lépe tvarovanou věží přišel až v roce 1949.

Na začátku padesátých let byl vyvinut T-54 model 1951 s ikonickou půlkulatou věží. Ta nabízela dosud nebývalou balistickou odolnost. Zaoblený povrch bez kolmých ploch zajišťoval, že většina střel zasáhla pancíř pod ostrým úhlem a sklouzla. Její kompaktní výška zmenšila celkový profil tanku a ztížila jeho zaměření na bojišti. Sověti zároveň začali v padesátých letech pracovat na stabilizaci tankových kanónů, což byla jedna z disciplín, v níž za USA v té době zaostávali. Tak se zrodil T-54A s vertikální stabilizací zbraně a soupravou pro hluboké brodění, jehož produkce vedle SSSR probíhala na přelomu padesátých a šedesátých let i v Polsku a také v Československu, kde přibližně dva a půl tisíce T-54A postavily Závody J. V. Stalina (Závody ťažkého strojárstva – ZŤS) v Martině. T-54B s vylepšenou stabilizací zvyšující ještě víc přesnost palby se pak stal novou hlavní variantou pro druhou polovinu padesátých let.

Ke konci dekády přišel T-55, který vycházel z T-54B, měl ale jednu podstatně odlišnou funkci. Hlavním důvodem vývoje tohoto typu totiž byla nutnost vytvořit tank schopný operovat na bojišti zamořeném jadernými, chemickými či biologickými zbraněmi. V polovině padesátých let vojenské doktríny obou bloků počítaly s nasazením taktických jaderných zbraní, proti nimž nebyly starší T-54 dostatečně chráněny. T-55 dostal kompletní systém utěsnění interiéru a filtračně-ventilační zařízení. Při detekci záblesku nebo radiace se automaticky uzavřely průduchy, zastavil motor a uvnitř se vytvořil mírný přetlak, který bránil proniknutí radioaktivního prachu a plynů k posádce. Vylepšená protijaderná ochrana a vnitřní olovnato-plastové opláštění pak byly typické pro variantu T-55A ze začátku šedesátých let.

Foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic, autor: John Harwood

Tank T-55 ukořistěný během invaze do Iráku v roce 2003 ve vojenském muzeu v Manchesteru, 2009.

V Československu ZŤS Martin stavěly základní verzi T-55 do roku 1964 a poté až do začátku osmdesátých let produkovaly T-55A. Na jejím podvozku u nás vznikly i úspěšné speciály, například vyprošťovací tank VT-55A nebo mostní tank MT-55A. V Sovětském svazu se paralelně pracovalo na novém tanku s kanónem ráže 115 mm s hladkým vývrtem hlavně, který byl odpovědí na nové typy obrněnců západních protivníků. Vývoj tanku T-62 byl přímou reakcí SSSR na nový britský 105mm kanón Royal Ordnance L7 a na přezbrojení hlavních bitevních tanků NATO, konkrétně modernizovaných britských Centurionů, amerických M48 a zcela nových amerických tanků M60 Patton. V případě T-62 však šlo navzdory zvětšené korbě a lepšímu kanonu stále spíše o evoluci stávajících typů než o skutečně novou a revoluční konstrukci. To vše se ale mělo změnit s příchodem T-64.

Proč byl potřeba tak radikální řez? Kanon T-62 měl sice hladký vývrt, ale stále se nabíjel ručně a tank tak potřeboval čtyři členy posádky, což byl standard již od doby T-44. Měl také klasický homogenní ocelový pancíř, který zastaral kvůli prudkému rozvoji kumulativních a podkaliberních střel. Aby homogenní ocel odolala novým zbraním, musela by být tak tlustá, že by tank vážil přes 60 tun. Tím by ztratil pohyblivost, neprojel by přes většinu mostů a nedal by se snadno přepravovat po železnici.

Předchozí generace se mezitím staly globálním fenoménem a synonymem sovětské schopnosti předčít státy NATO v masové produkci (nikoli však nutně kvalitě) tanků. Celosvětová výroba řady T-54/55 přesáhla podle většiny odhadů neuvěřitelných 95 000 kusů, čímž se tyto stroje staly nejmasověji produkovanými tanky v historii, a dalších zhruba 22 000 kusů připadlo na typ T-62. Sovětský svaz je ve velkém vyvážel do zemí Varšavské smlouvy i ke svým spojencům v Asii, Africe a na Blízkém východě. Sloužily od Vietnamu přes Indii a Sýrii až po Egypt či Kubu a v mnoha rozvojových zemích (a dokonce i v aktuálním konfliktu na Ukrajině) zůstávají v aktivní službě dodnes. Čína na základě T-54 rozvinula celou vlastní řadu tanků, která setrvala ve výrobě až do osmdesátých let.

Foto: CC0 Public Domain, U.S. military or Department of Defense

T-55A československé lidové armády.

Trnitá cesta k T-64: Objekty 430 a 432

Otcem T-64 byl inženýr Alexandr Alexandrovič Morozov (1904-1979), který byl tankovým konstruktérem již od třicátých let a podílel se na vývoji řady slavných vozidel, mezi něž patřily tanky BT-5 či BT-7. Spolu s Michailem Iljičem Koškinem (1898-1940) pracoval na úvodním vývoji legendárního T-34. Když Koškin v září 1940 zemřel na těžký zápal plic provázený dalšími komplikacemi, Morozov převzal odpovědnost za další vylepšování T-34 v průběhu války proti Německu. Po evakuaci charkovské továrny pracoval v Nižném Tagilu. Produkce tanků v Charkově byla znovuobnovena po osvobození města a znovuvybudování továrny v roce 1944 a Morozov se podílel na pozdně válečných i poválečných konstrukcích. V padesátých letech začaly vývojové kanceláře v Charkově a Nižném Tagilu vzájemně soupeřit. V Nižném Tagilu zůstala část týmu pod vedením Leonida Nikolajeviče Karceva a později Valerije Nikolajeviče Venediktova. Zdejší kancelář UKBTM při Uralvagonzavodu se zpočátku starala o modernizace zavedených typů, ale brzy začala prosazovat vlastní konstrukční cestu.

V roce 1952 začal Morozov v Charkově pracovat na konstrukci později pojmenované jako Objekt 430. Armáda požadovala tank s kanonem D-54T ráže 100 mm, ale Morozov jí hodlal poskytnout vozidlo s lepší palebnou silou a pancířem, než bylo dosud standardem. Zbraň D-54T se mezitím podařilo vylepšit, a tak vznikl kanon D-54TS se stabilizací ve dvou osách. V roce 1955 Rada ministrů SSSR rozhodla o vzniku pěti prototypů Objektu 430, které měly být dokončeny během následujících dvou let. V roce 1961 ale byly práce na Objektu 430 zastaveny ve prospěch nadějnějšího Objektu 432. Stávající konstrukce totiž nepřinášela dostatečně velkou převahu nad dosavadními stroji a nesplňovala rostoucí nároky na ochranu i palebnou sílu. Objekt 432 oproti tomu dostal 115mm hladkohlavňový kanón D-68 s nabíjením prostřednictvím hydromechanického automatu, což pomohlo snížit počet členů posádky ze čtyř na tři.

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported, autor: Vitalij V. Kuzmin

Objekt 430 v expozici Patriot Parku Kubinka, 2015.

Vedle moderní zbraně dostal Objekt 432 i unikátní kompozitní pancíř, vyvinutý moskevským výzkumným ústavem oceli ve spolupráci s tankovým střediskem v Leningradu. U korby sestával z 80mm vrstvy oceli na vnější straně, následované dvěma vrstvami sklolaminátu o tloušťce 52 mm a konečně vnitřní vrstvou oceli o síle 20 mm. Ještě zajímavější však byl pancíř na věži, který tvořila ocel, do níž byly zality koule z odolného ultraporcelánu, jehož základem byl oxid hlinitý, tedy korund, který je hned po diamantu druhým nejtvrdším přírodním materiálem. Výsledkem byla skvělá balistická ochrana proti západním kumulativním a podkaliberním střelám až do ráže 115 mm. V praxi však nešlo zajistit, že koule budou kvůli nedostatečné kvalitě výroby v ploše věže rozmístěny rovnoměrně. Vozidel označených jako Objekt 432 nakonec do roku 1964 vzniklo přes dvě stě. Jejich slabým článkem se stal především použitý kompaktní dvoutaktní vznětový motor 5TDF s pěti válci a protiběžnými písty a s nízkou životností a rovněž vysoká cena za kus a komplikovanost stavby. To oslabilo pozici konstrukční kanceláře Charkovského závodu v soupeření s ostatními vývojovými pracovišti a nadto došlo v době vývoje k sesazení Nikity Sergejeviče Chruščova z pozice prvního tajemníka ÚV KSSS, takže vzrostl i politický tlak.

Objekt 432 měl však silného podporovatele v Dmitriji Ustinovi, pozdějším maršálovi SSSR, který v polovině šedesátých let zastával funkci ředitele sovětského obranného průmyslu. Byl sice kritický k pomalému tempu vývoje a odstraňování chyb, ale obecně měl v moderní konstrukci důvěru a snažil se z cesty odstavit všechny, kdo charkovským inženýrům házeli úmyslně klacky pod nohy. I díky němu tak byl nakonec v roce 1966 Objekt 432 doporučen k sériové výrobě pod označením T-64. Nejvyšší vedení státu s Brežněvem v čele usoudilo, že nový tank je natolik perspektivní, že má být jeho výroba vedle Charkova zahájena i v „konkurenčních“ továrnách v Nižném Tagilu, Omsku a Čeljabinsku. Velké plány se však nenaplnily a tanků z úvodní série vzniklo jen necelých dvanáct set kusů, přičemž se dostaly jen k vojenským okruhům na západní Ukrajině a v Bělorusku.

T-64A a T-64B a protivníci z NATO

Už před zahájením sériové výroby prvních T-64 bylo plánováno nový tank vyzbrojit kanonem ráže 125 mm namísto stávající zbraně ráže 115 mm. Tak vznikl Objekt 434 s hladkým kanonem D-81 coby vzor pro sériovou variantu T-64A z konce šedesátých let. Konkurenční kancelář v Nižném Tagilu mezitím pracovala na svém Objektu 439, který se však časem přeznačil na Objekt 172, z něhož vzešel sériový tank T-72. Ten byl vyvinut jako levnější, spolehlivější a snadněji vyráběný mobilizační doplněk ke složitému a drahému T-64 / T-64A. Na rozdíl od problémy sužovaného atypického pětiválce z T-64 dostal osvědčený dieselový vidlicový dvanáctiválec. Sovětský svaz totiž potřeboval vozidlo pro masovou sériovou výrobu a případný válečný konflikt i pro export, zatímco T-64 měl zůstat exkluzivní sovětskou zbraní.

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International, autor: Vitalij V. Kuzmin

T-64A vystavený před Suvorovovu vojenskou akademií v Moskvě, 2010.

Přes tvrdou a systematickou práci charkovské kanceláře se však dařilo dětské nemoci T-64A léčit jen velmi pomalu. Na začátku sedmdesátých let už došla trpělivost i Dmitriji Ustinovi, který dosud komplikovanou konstrukci hájil. Zatímco Brežněv chtěl T-64A co nejdříve poslat ke skupině sovětských vojsk v NDR, řada nově postavených tanků místo toho mířila rovnou do skladů či k výcvikovým jednotkám. Armáda mezitím začala přebírat jednodušší a spolehlivější T-72. Aby toho nebylo málo, v průběhu let byl na základě další paralelní evoluce T-64 vyvinut T-80 poháněný plynovou turbínou. Sovětský svaz tak na konci sedmdesátých let stavěl tři hlavní typy tanků, T-64, T-72 a T-80. Každý z těchto tří typů měl jiný motor, odlišnou převodovku, podvozek i nabíjecí automat. To znamenalo nutnost vyrábět, skladovat a na případné bojiště dopravovat tři různé sady náhradních dílů, speciálního nářadí i paliv.

Země NATO šly v sedmdesátých letech přesně opačnou cestou standardizace, konzervativního vývoje a čekání na novou generaci. Západ se stále spoléhal na vylepšené verze tanků 60. let, tedy americký M60A1/A3, západoněmecký Leopard 1 a britský Chieftain. Všechny používaly osvědčené 105mm (v případě Britů 120mm) kanóny s drážkovaným vývrtem, čtyřčlennou posádku a klasickými diesely. Leopard 1 se stal standardem pro řadu evropských armád, například pro Nizozemsko, Belgii, Norsko, Dánsko a Itálii, což výrazně zjednodušovalo logistiku aliance. Amerika a SRN se dokonce pokusily o společný supertank MBT-70. Ten sice zkrachoval na astronomické ceně a technické složitosti, tedy vlastně na podobných problémech, jaké měl SSSR s T-64, ale Západ z něj vyvodil správné závěry. Místo aby složitý tank silou protlačil do výroby, program zrušil a na základě nabytých zkušeností v klidu vyvinul spolehlivé tanky nové generace M1 Abrams a Leopard 2, které začaly do výzbroje přicházet na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

K sovětským gardovým a úderným jednotkám dislokovaným v NDR dorazily první T-64A v roce 1976, ještě před polovinou další dekády je ale začaly postupně nahrazovat T-80 a jejich počet zde klesal. Původně měly tvořit hlavní údernou sílu proti státům NATO, jejíž boky by kryly sovětské, polské a československé jednotky. Celkově měl východní blok na konci sedmdesátých let k dispozici v prvním sledu okolo 14 tisíc tanků různých typů, zatímco Západ jich mohl proti nim postavit přibližně polovinu. Vojenská realita studené války byla ale mnohem složitější. Západní blok sice disponoval menším počtem tanků, ale tuto nevýhodu kompenzoval v celé řadě klíčových oblastí, kde měl technologický, doktrinální i materiální primát. NATO začalo masivně zavádět pasivní termovizní systémy, které umožňovaly vést přesnou palbu v noci, v kouři, mlze nebo prachu. Sovětské tanky v té době spoléhaly na aktivní nebo pasivní infračervené světlomety, které byly snadno odhalitelné a méně účinné. Západní tanky dokázaly vypočítat balistickou křivku, rychlost cíle a vítr během několika sekund, což drasticky zvyšovalo pravděpodobnost zásahu prvním výstřelem na velké vzdálenosti, často nad 2 000 metrů.

Foto: Creative Commons Attribution 3.0 Unported, autor: Anton Samarskij at Russian Wikipedia

T-64B vystavený v ukrajinském městě Enerhodar, 2012.

NATO si uvědomovalo, že tankové formace Varšavské smlouvy nedokáže zastavit pouze vlastními tanky, a proto masivně investovalo do specializovaných protitankových zbraní rozmístěných napříč celým bojištěm. Zavedení systémů jako americký TOW, francouzsko-německý MILAN nebo britský Swingfire poskytlo pěchotě a lehkým jednotkám devastující sílu na zničení jakéhokoli sovětského tanku na velkou vzdálenost. Helikoptéry jako americké AH-1 Cobra a později vyvíjený AH-64 Apache nebo britský Lynx s protitankovými střelami představovaly pro tankové svazy smrtelnou hrozbu shora, kde byl pancíř tanků nejslabší. Západní Německo bylo také doslova protkáno připravenými ženijními překážkami, demoličními komorami na mostech, dálnicemi přizpůsobenými jako nouzová letiště a předem připravenými sektory pro dělostřelectvo.

V SSSR později vznikla verze T-64B (prototyp označen jako Objekt 447 Sosna) se schopností odpalovat protitankové řízené střely Kobra přímo ze 125mm kanonu. Měla nový systém řízení palby s balistickým počítačem, zaměřovač s laserovou telemetrií a snímač bočního větru, nechyběly ani přepracované pancéřování korby a věže a vrhače zadýmovacích granátů. Další úpravy a vylepšení přicházely v sedmdesátých a osmdesátých letech, takže v reakci na nové jaderné zbraně USA dostaly T-64B vylepšené přídavné protiradiační panely na bázi plastů, olova a pryskyřice. V osmdesátých letech se přidal i reaktivní pancíř, na začátku této dekády byl však Ustinov posedlý turbínou poháněnými tanky T-80 a chtěl jimi výrobu T-64B plně nahradit, ačkoli byly opět drahé. Když však v roce 1984 zemřel, Sověti pokračovali raději v produkci klasických dieselů, které zavedli u nové varianty T-80UD.

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic, autor: Alan Wilson

T-64B-1 coby součást expozice Patriot Parku v muzeu Kubinka, 2017.

Sériová výroba tanků T-64 byla v charkovském Malyševově závodě definitivně ukončena v roce 1987, kdy brány továrny opustily poslední kusy modernizované verze T-64BV. Dohromady dala vzniknout přibližně 13 tisícům kusů v různých modifikacích.

Foto: RIA Novosti archive, image #825492 / Miroslav Luzetsky / CC-BY-SA 3.0

Odsun sovětských tanků T-64B z Maďarska začal 25. dubna 1989 v rámci částečného stahování vojsk a kompletní odsun celé sovětské Jižní skupiny vojsk (včetně veškeré obrněné techniky) byl dokončen 19. června 1991. (kolorováno)

Současní uživatelé a T-64 v rusko-ukrajinské válce

V momentě rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se více než dva tisíce kusů T-64 nacházely na Ukrajině. Přibližně 1 500 kusů z toho tvořily nejmodernější T-64B. Typ, který se produkoval v Charkově, se tak logicky stal páteří tamních tankových vojsk a prošel zde řadou modernizací, například na verze T-64BM Bulat či T-64BV. Ukrajina vstoupila do současné rusko-ukrajinské války s největším počtem tanků T-64 na světě, ale dlouhodobé opotřebení a ztráty snížily jejich význam ve prospěch dalších typů, jako jsou T-72 nebo zahraniční stroje.

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic, Ministry of Defense of Ukraine

Ukrajinské tanky T-64BV, 2015.

Podle analýz Military Watch Magazine se ukrajinské tanky kvůli hrozbě ruských dronových úderů nasazují velmi opatrně a část flotily čelí problémům s dostupností a údržbou. Místo přímých tankových soubojů se T-64 často používají k nepřímé palbě na větší vzdálenost podle souřadnic z dronů nebo k podpoře pěchoty a rychlým přesunům mezi palebnými postaveními.

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International, autor: VoidWanderer

Modernizovaný T-64BV Model 2017 na přehlídce v Kyjevě, 2021.

Rusko zdědilo po bývalém SSSR tisíce kusů T-64, ale kvůli náročné údržbě motorů a logistické složitosti je postupně vyřadilo z aktivní služby. Dalo přednost T-72, T-80 a T-90, přičemž většinu T-64 buď uložilo do rezerv, nebo sešrotovalo. V omezené míře je využívá i v současné rusko-ukrajinské válce, ale spíše než o vlastní jde o kořistní kusy. Rusové ve válce u svých typů využívají tankovou munici, která je oproti ukrajinské u T-64 mnohem pokročilejší. Proti dronovým útokům a moderním protitankovým systémům jsou však obrněnce obou válčících stran zranitelné úplně stejně a k přímým tankovým bojům dochází jen velmi zřídka. V podobné situaci jako Rusko bylo i Bělorusko, které dnes využívá pouze typy T-72B, T-72B3 a T-72BM2. Kazachstán všechny T-64 vyřadil již dříve a dnes jeho tanky tvoří výhradně T-72BA.

Foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported, autor: Mike1979 Russia

T-64 vystavený v obci Vvedenskaja Sloboda v Tatarstánu, Rusko, 2024.

Vedle Ukrajiny a Ruska je dnešních aktivních uživatelů T-64 jen hrstka. Podněstří podporované Ruskem by mělo disponovat několika T-64BV (mluví se o asi osmnácti kusech) a část jich měly mít i separatistická Doněcká a Luhanská lidová republika, jejichž aktuálně ovládané území pohltilo Rusko v roce 2022. Uzbekistán má aktuálně ve výzbroji pravděpodobně okolo stovky T-64B/MV a obdobný počet od typů T-62, T-72 a T-80. Mimo východní Evropu a střední Asii pak T-64 využívá již jen Demokratická republika Kongo (25 kusů T-64B1M zakoupených od Ukrajiny těsně před započetím konfliktu na Donbase v roce 2014 a následně opožděně dodaných až v roce 2016).

Foto: Creative Commons Attribution 4.0 International, President.gospmr.org

Tanky T-64 v Tiraspolu během přehlídky k 25. výročí vyhlášení Podněsterské moldavské republiky, 2. září 2015.

Ačkoliv se T-64 nikdy nedočkal takového rozšíření jako jednodušší T-72, jeho konstrukční stopa je v sovětské a ruské technice nepřehlédnutelná. Právě v Charkově vznikla kombinace tříčlenné posádky, nabíjecího automatu, kompozitního pancíře a hladkohlavňového 125mm kanónu, kterou pak v obměnách převzaly všechny další generace východních tanků až po dnešní T-90M.

______

Zdroje informací:

Publikace:

Wiley, D., Hudson, I., Tanky: Velký obrazový průvodce, 2018.

Pejčoch I. a kol., Encyklopedie: Svět tanků, 2018.

Zaloga, S. J., T-54 and T-55 Main Battle Tanks 1944-2004, 2004.

Zaloga, S. J, T-64 Battle Tank, 2015.

Webové zdroje:

militarywatchmagazine.com/article/world-largest-t64-tank-fleet-fighting-russia

vhu.cz/exhibit/tanky-t-55-ve-vyzbroji-ceskoslovenske-armady/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz