Článek
Po svržení amerických atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki Japonsko 15. srpna 1945 oznámilo kapitulaci. Útoky amerických a britských sil tak až na ojedinělé lokální střety ustaly. Situace byla ovšem odlišná ve vztahu mezi Japonskem a Sovětským svazem. Obě země měly sice od dubna 1941 uzavřen vzájemný pakt o neútočení, Stalin ale již na spojenecké Teheránské konferenci na přelomu listopadu a prosince 1943 souhlasil s tím, že SSSR vstoupí do války proti Japonsku, jakmile se Rudé armádě podaří po boku Spojenců porazit nacistické Německo na evropském bojišti. Svůj závazek pak znovu potvrdil na konferenci v Jaltě na začátku roku 1945 s dodatkem, že jeho síly se budou schopny zapojit do bojů na Dálném východě tři měsíce po eliminaci Německa.
Stalin s Molotovem a Vyšinským u podpisu paktu o neútočení s Japonskem, Moskva, 13. dubna 1941. (kolorováno)
Stalin, Roosevelt a Churchill na konferenci v Teheránu, přelom listopadu a prosince 1943. (kolorováno a upraveno)
Dva dny po svržení jaderné bomby na Hirošimu a den před útokem na Nagasaki, pozdě večer 8. srpna 1945, informoval ministr zahraničí Vjačeslav Molotov japonského velvyslance v Moskvě o sovětském vyhlášení války. 9. srpna pak minutu po půlnoci Rudá armáda zahájila invazi do Mandžuska a na sever Koreje. Kwantungské armádě pak během tažení uštědřila drtivou porážku. 11. srpna následoval útok na jižní část ostrova Sachalin a konečně 18. srpna provedli Sověti vylodění na Kurilských ostrovech, které oddělují Ochotské moře od Tichého oceánu.
Kurily byly odnepaměti domovem domorodého národa Ainu, který vedl boje proti Japoncům už od raného středověku, stejně jako proti mongolským nájezdníkům ve třináctém století. Po roce 1700 se Ainuové poprvé střetli s Rusy, kteří začali v té době na Kurily pronikat z Kamčatky v rámci kolonizace Dálného východu a část území ostrovů rovněž christianizovali. V květnu 1875 uzavřeli Rusové s Japonci Petrohradskou dohodu, na jejímž základě císařství předalo Ruskému impériu jižní část ostrova Sachalin (čímž jej Rusové ovládli celý) výměnou za Kurilské ostrovy. Na konci devatenáctého století pak začali Japonci na Kurilách Ainuy asimilovat a poskytovat jim automaticky japonské občanství a jména. Jih Sachalinu se Japonsku podařilo získat zpět po vítězství v rusko-japonské válce v roce 1905, a tak se z něj stala nová prefektura nazývaná Karafuto.
Územní vývoj na Sachalinu a Kurilách v letech 1875 až 1945. Teritorium Ruska vyznačeno zeleně, Japonska fialovorůžově.
V celé oblasti pak následovala čtyři desetiletí napětí, vojenské rivality a strategického soupeření, v němž bylo Rusko vystřídáno v roce 1922 nově zformovaným Sovětským svazem, jehož postoj k Japonsku se ovšem nezměnil. V letech 1920–1925 dokonce Japonci využili dočasné slabosti svého protivníka decimovaného občanskou válkou a zabrali i sever Sachalinu. Kvůli Kurilám v Moskvě zuřili, protože v japonských rukou blokovaly pohodlný přístup sovětského námořnictva z Vladivostoku do Tichého oceánu. V prosinci 1941 navíc Japonsko využilo největší kurilský ostrov Iturup k vypravení flotily určené pro útok na základnu amerického tichomořského loďstva v Pearl Harboru.
V roce 1945 se Sověti rozhodli vedle Mandžuska a Koreje zaútočit na Kurily nejen pro odčinění starých křivd, ale i kvůli údajným Stalinovým obavám, že by je Američané mohli využít jako prostor pro výstavbu vlastních základen a letišť. Plánovala se i anexe severovýchodu nejsevernějšího japonského mateřského ostrova Hokkaidó, zde ale již USA zakročily a striktně tento sovětský požadavek odmítly. Jinak se ovšem nebránily spolupráci a dokonce na jaře 1945 pomohly na základně Cold Bay na jihozápadě Aljašky vycvičit v rámci utajovaného programu nazvaného Hula okolo dvanácti tisíc sovětských vojáků. Američané coby specialisté na vyloďovací operace připravovali příslušníky Rudé armády na rozsáhlou lodní přepravu osob i materiálu, obsluhu radarů a sonarů a odminovávání. Mimo to Spojené státy darovaly bezplatně Sovětům 149 lodí pro operace proti Japoncům. Šlo především o minolovky, fregaty a velká vyloďovací plavidla pro pěchotu.
Japonci během války sever Kurilských ostrovů důkladně opevnili v očekávání americké invaze. Ačkoli země v polovině srpna 1945 nakonec kapitulovala, na souostroví si ponechala 91. divizi složenou ze zkušených veteránů a zformovanou v dubnu předchozího roku na druhém největším kurilském ostrově Paramušir. Na letišti Kataoka na Šumšu měli také k dispozici alespoň sporadické letecké síly tvořené několika armádními stíhačkami Ki-43 a hrstkou lehkých bombardérů Typ 97 (B5N).
Japonský letoun B5N. Stroje tohoto typu se podílely na obraně Šumšu.
První velká vlna rudoarmějců se na Šumšu vylodila brzy ráno 18. srpna 1945. Hlavní invazní sílu tvořili vojáci dvou pluků 101. střelecké divize spadající pod pod 2. dálněvýchodní front, jemuž velel Maxim Alexejevič Purkajev. Rudou armádu podpořilo i sovětské námořnictvo a prapor námořní pěchoty. Muži přistáli na břehu za úplného překvapení obránců, kteří se ale poměrně rychle vzpamatovali a zahájili palbu, ačkoli v první chvíli netušili, zda střílí na Američany či Sověty. Japonské dělostřelectvo potopilo několik sovětských vyloďovacích plavidel a následně na jeho vyvýšené pozice nad pobřežím zaútočili rudoarmějci. Později ráno navázali sovětští vojáci na ostrově rádiový kontakt s loděmi vlastního námořnictva, které zahájilo podpůrnou palbu, ke které se přidala čtveřice 130mm děl umístěných na zhruba dvanáct kilometrů vzdáleném mysu Lopatka na Kamčatce.
Oblast pomezí Ochotského moře a Tichého oceánu se Sachalinem a Kurilskými ostrovy. Ostrov Šumšu vyznačen červeně.
Bitva o ostrov Šumšu (18. - 23. srpna 1945).
Japonské letouny B5N pro změnu zaútočily na sovětská plavidla a jeden z nich zasáhl transportní loď osmisetkilovou pumou. Jiný B5N, těžce poškozený sovětskou palbou, provedl sebevražedný útok na minolovku KT-152. Japonci do boje také nasadili své střední tanky Typ 97 Či-ha a lehké tanky Typ 95 Ha-go. Invazní síly proti nim využily své protitankové kanóny a dokonce i protitankové pušky a v krátkém čase jich řadu zničily, přesto byli ale rudoarmějci nuceni dočasně ustoupit.
Do večera prvního dne Sověti utvořili na Šumšu přes pět kilometrů hluboké předmostí a na ostrov také dopravili další děla a minomety. Během noci a rána dalšího dne likvidovali japonský odpor ve zbytku pobřežních pozic. Další jednotky Rudé armády se vylodily ráno 19. srpna i s těžkým dělostřelectvem a již pozdě odpoledne se celý ostrov vzdal, stejně jako okolní ostrovy Onekotan a Paramušir. Jinak byly síly v bitvě o Šumšu prakticky vyrovnané, Japonci do boje nasadili přes osm tisíc vojáků (ačkoli jich měli k dispozici více) a Sověti vylodili velmi podobný počet těch svých. Sporadické boje na Kurilách pak pokračovaly i v následujících dnech.
Pobřeží Šumšu s opuštěnou vesnicí Baikovo a pozůstatky starého letiště.
Kampaň na Šumšu byla jedinou v krátké sovětsko-japonské válce, v níž Rudá armáda utrpěla vyšší ztráty než její protivník. Sovětské souhrnné ztráty měly činit celkem 1 567 padlých, zraněných a nezvěstných vojáků a 5 výsadkových lodí, Japonci přišli o 1 018 mužů a dle většiny zdrojů také o 27 tanků. I přes americký výcvik a poskytnuté lodě měli Sověti jen malé, nebo žádné zkušenosti s obojživelnými operacemi. Celkově Rudá armáda podcenila přípravy na podobně komplexní invazi a neměla přesné informace o rozsahu a síle japonských opevnění. Pěchota na plážích setrvala příliš dlouho bez podpory vlastního dělostřelectva. Japonský tankový protiútok zpočátku způsobil Sovětům těžké ztráty a v první chvíli proti němu neměli co postavit. A konečně počasí bylo zpočátku opravdu mizerné, takže v úvodu invaze chybělo letecké krytí, které bylo u jiných obojživelných operací druhé světové války naopak naprosto zásadní.
Sever Kuril Sověti dobyli do konce srpna, Severní tichomořská flotila pak do 2. září 1945 dočistila zbytek souostroví jižně od ostrova Urup. Na malých ostrovech kolem Šikotanu nekladly japonské síly žádný odpor. Dohromady bylo zajato kolem šedesáti tisíc Japonců a do rukou vítězů padly přes tři stovky děl a minometů, šedesát tanků a asi tisíc kulometů. Padlým rudoarmějcům byly vztyčeny pomníky ve městech Petropavlovsk-Kamčatskij a Južno-Sachalinsk. Během ani ne čtyřtýdenního tažení získal Sovětský svaz trvale celé souostroví a také kompletně ovládl Sachalin.
Opuštěný vrak japonského tanku Typ 97 Či-ha na ostrově Šumšu.
Teprve na podzim 1956 Japonsko a Sovětský svaz podepsaly společnou deklaraci o ukončení válečného stavu a obnovení diplomatických vztahů. Sověti se vzdali všech nároků na jakékoli japonské reparace za druhou světovou válku. Američané, kteří jim v roce 1945 poskytli materiál a know-how pro invazi na Kurily, ještě několik měsíců před podpisem deklarace tlačili na japonského ministra zahraničí, aby sovětské snahy navrátit Japonsku část severních teritorií výměnou za finální mírovou smlouvu neakceptoval a trval na vrácení všech velkých Kurilských ostrovů. Eisenhowerův ministr zahraničí John Foster Dulles dokonce Japonsku hrozil, že pokud akceptuje mírovou smlouvu se SSSR pouze za navrácení ostrovů Šikotan a Habomai, USA z Okinawy, tehdy okupované americkou armádou, učiní trvalou součást svého území. Japonci tak se Sověty definitivní mírovou smlouvu nikdy nepodepsali a tento stav platí dodnes i ve vztahu k Ruské federaci.
______
Zdroje informací:
Publikace:
Stephenson, Ch., Soviet War on Japan, 2021.
Vydra, Z., Řoutil, M., Komendová, J., Hloušková, K., Téra, M., Dějiny Ruska, 2022.
Zubov, A. (ed.), Dějiny Ruska 20. století - díl II: 1939 - 2007, 2015.
Webové zdroje:
thediplomat.com/2025/04/80-years-ago-the-soviets-occupied-japans-northern-territories-with-us-support/
web.archive.org/web/20190414144708/http://mil.ru/winner_may/history/more.htm?id=12055403
