Článek
Kursk se v létě 1943 nezapsal do historie jen jako dějiště gigantického střetnutí německých a sovětských obrněnců, ale také jako bod zlomu, který nekompromisně odhalil limity dosavadní sovětské obrněné techniky. V prachu, ohni a krvi kurského oblouku se ukázalo, že dosavadní typ T-34/76, jenž v prvních letech války definoval podobu a konstrukci moderního středního tanku, začíná na bojišti ztrácet dech. Tvrdě narážel na novou generaci německých obrněnců, zejména obávané Panthery a Tigery, jejichž silný čelní pancíř byl pro jeho 76mm kanon F-34 na běžné bojové vzdálenosti prakticky neprůstřelný. T-34/76 model 1943 sice dostal o něco prostornější věž než jeho předchůdci, byla však stále jen dvoumístná a velitel tanku v ní zároveň vykonával funkci střelce, což jej přetěžovalo a snižovalo to bojovou efektivitu.

T-34/76 model 1943 coby součást sovětského památníku v Berlíně.
Jedna z možných cest dalšího vývoje už dříve vsadila na silnější pancéřování a vznik univerzálního tanku na pomezí typů T-34/76 a KV-1. Již v roce 1942 se začalo pracovat na T-43, který v sobě spojoval lepší ochranu podobnou té u těžkých tanků a rozměry i výzbroj středního tanku. Prototypy T-43 byly testovány od jara 1943, ale záhy se ukázalo, že samotná odolnost nestačí a zásadní roli bude hrát i vysoká palebná síla. Zbyly tedy varianty vývoje nové silnější zbraně pro upravený T-34, či vývoj dalšího modernějšího a ještě lépe vyzbrojeného vozidla.

Nepříliš úspěšný tank T-43, který chtěl zkombinovat silnější pancéřování s rozměry a výzbrojí středního tanku z roku 1943. (kolorováno a upraveno)
Konstrukční tým inženýra Fjodora Fjodoroviče Petrova začal ještě před střetnutím u Kurska, v první polovině roku 1943, tedy poté, co Sověti na frontě u Leningradu ukořistili dvojici těžkých německých tanků Tiger, pracovat na prototypu 85mm tankového kanonu D-5. Ten vycházel z dřívější protiletadlové zbraně totožné ráže a byl dokončen v polovině roku. Kanon byl však příliš velký na to, aby jej bylo možné zastavět do stávající věže T-34/76. Konstruktér Trojanov nicméně nadějnou zbraň ještě během léta 1943 využil u nového stíhače tanků SU-85, což byla ovšem prostornější a zároveň nižší samohybka kasematového typu, nikoli tank s otočnou věží, v níž tehdy tolik prostoru nezbývalo.
Sovětští inženýři nakonec využili třímístnou věž se zvětšeným prstencem o průměru 1,6 metru odvozenou z T-43 a osadili ji na upravenou korbu osvědčeného T-34, čímž vznikl slavný T-34/85. Na přelomu let 1943 a 1944 se pro něj testovaly různé varianty výzbroje. Vedle Petrovova kanonu D-5 se nabízela zbraň S-50 od konstruktéra Grabina totožné ráže a nakonec i třetí 85mm kanon označovaný jako LB-85 (někdy také LB-1), vyvíjený konstruktérem Savinem a pojmenovaný po nechvalně proslulém Lavrentiji Berijovi, pod jehož záštitou vznikal. Ani jeden z kanonů ovšem nebyl pro novou variantu tanku T-34 ideální, a tak nakonec vzali čtvrtý 85mm kanon S-53 (určený pro původní věž menšího průměru ze starého T-34/76) a upravili jej využitím konstrukčních prvků ze zbývajících zbraní. Tak vznikl kanon ZIS-S-53, který se sériově vyráběl od brzkého jara 1944 a u tanků T-34/85 začal nahrazovat starší D-5, jenž byl zastavěn jen do několika stovek prvních kusů.

Tank T-34/85 s provizorním představným pancířem v Berlíně, 1945.
Konstrukční kancelář KB-520 z Uralského závodu č. 183 v Nižném Tagilu vedená Alexandrem Morozovem zároveň začala pracovat na zcela novém tanku pod pracovním názvem Objekt 136, od něhož v rozmezí ledna a února 1944 vznikly tři prototypy - první dva s 85mm kanony D-5T a třetí se 122mm kanonem. Objekt 136 dostal novou sníženou korbu, takže se i přes její silnější pancéřování podařilo udržet hmotnost vozidla v rozumných mezích. Podvozek typu Christie s vinutými pružinami, známý z T-34, byl nahrazen podvozkem s torzními tyčemi uloženými napříč dnem korby. To umožnilo odstranit velké vnitřní pružinové šachty po stranách, což výrazně zvětšilo využitelný vnitřní prostor a zlepšilo jízdní vlastnosti tanku v terénu. Pět párů velkých pojezdových kol bylo podobných těm z T-34, ale větší mezera se nyní nacházela hned mezi prvním a druhým párem (namísto původního širšího prostoru mezi druhým a třetím). Ve spodní části korby se také nacházely dva průlezy pro nouzové opuštění tanku.
Interiér korby byl rozdělen na tři hlavní sekce: prostor řízení, bojový prostor a motorový prostor. Osádku tvořili čtyři členové:
- velitel/radista
- střelec
- řidič
- nabíječ
Oproti pětičlenné posádce T-34/85 byl odstraněn radista/kulometčík, který seděl v pravé přední části korby vedle řidiče. Důvodem bylo mimo jiné to, že na základě bojových zkušeností s T-34 šlo o slabé místo, na něž se často zaměřovali němečtí střelci, a navíc byla palba z korbového kulometu silně nepřesná. Uvolněné místo v přední části tanku bylo využito pro zvětšení zásob munice a paliva. Věž se oproti T-34 či T-43, kde byla uložena více vpředu, posunula dále ke středu korby. Další zvláštností nového tanku byl zejména motor. Dieselový dvanáctiválec V-44 o objemu 38,88 litru a výkonu 520 koní byl totiž namontován napříč, kolmo k podélné ose tanku, což v korbě ušetřilo další cenný prostor. Motor byl spojen s novou pětistupňovou planetovou převodovkou. Tank byl na silnici schopen dosáhnout rychlosti 50 km/h, dle některých zdrojů až 55 km/h.
V roce 1944 byl typ přijat do výzbroje Rudé armády pod označením T-44. S bojovou hmotností něco málo přes třicet tun se jednalo o pozoruhodně efektivní a výrobně jednoduché vozidlo, které skvělým způsobem navázalo na tradici tanků T-34, ale teoreticky mělo být ještě lépe schopno čelit o více než deset tun těžším německým Pantherům. Munice byla uložena po stranách, a nikoli dole, jak tomu bylo dříve zvykem, což mělo posádce zjednodušit jednotlivé úkony během boje. Na začátku roku 1944 byly postaveny první exempláře T-44, jejichž věž byla ještě poměrně podobná věži T-34/85, stroje stavěné později během téhož roku už však měly odlišnou věž, která byla o něco nižší a lépe pancéřovaná. Upraven byl rovněž tvar korby se stupňovitou zadní částí.
Sériová výroba T-44 s kanony ZIS-S-53 byla zahájena v Závodě č. 75 v Charkově. Už v době výroby se však vozidlo, zejména s ohledem na použitý kanon, jevilo jen jako pouhý přechodový typ. Do konce dubna 1945 zde bylo postaveno 190 kusů T-44 a ve zbytku roku 1945 pak dalších 715. Do ukončení produkce v létě 1947 bylo dodáno ještě 918 kusů, což dalo celkový součet 1 823 strojů. Do bojů druhé světové války podle různých zdrojů nijak nezasáhly, ačkoli na jejím konci již byly součástí Rudé armády. V dubnu 1945 údajně mělo být asi sedmdesát kusů T-44 součástí tankových brigád na berlínské frontě, ale velení rozhodlo je do bojů přímo nenasadit. Jako důvod se mnohdy uvádí fakt, že pro typ bylo dosud minimum náhradních dílů a mechanici s ním měli minimální zkušenosti. Dokud válka neskončila, Sověti sázeli na výrobu osvědčeného typu T-34, který navíc ve verzi s 85mm kanonem nepředstavoval oproti T-44 tak výrazný rozdíl.

Ilustrace T-44 z typového manuálu z roku 1946 - upraveno a kolorováno.
Vpravo od řidiče tanku T-44 se nacházel panel elektrických a kontrolních přístrojů (pojistky, přepínače světel a houkačky, voltmetr, ampérmetr, tlačítko startéru, hodiny pro měření délky chodu motoru a teploměry vody a oleje). Na levé straně byl panel s tlakoměrem oleje, otáčkoměrem a tachometrem. Mechanismus otáčení věže se nacházel vlevo od kanonu a měl dva pohony - mechanický (ruční) a elektrický. Vpravo od kanonu se nacházel zámek věže, kterým bylo možno její otáčení uvolnit či zablokovat. Nad držákem kanonu před sedadlem velitele byl zvedací mechanismus kanonu, sloužící k vertikálnímu míření.

Prostor řidiče tanku T-44 - výňatek z manuálu z roku 1946. 1: sedadlo řidiče, 2: převodová skříň, 3: štítek pro kontrolu seřízení, 4: tachometr, 5: otáčkoměr, 6: boční pozorovací přístroj, 7: manometr oleje, 8: rukojeť ručního plynu, 9: držák pedálu spojky, 10: mechanismus otevírání víka průlezu, 11: průlez řidiče, 12: pozorovací přístroj, 13: kazeta pro náhradní hranoly, 14: tlačítko elektrické spouště kulometu, 15: páka spojky, 16: tlačítko startéru, 17: teploměr oleje (aerometr), 18: hodiny, 19: teploměr vody, 20: čelní kulomet, 21: ampérmetr, 22: panel elektroinstalace, 23: voltmetr, 24: vypínač odpojení baterie, 25: relé, 26: interkom, 27: blok ochrany akumulátorových baterií, 28: vzduchové lahve startovacího systému, 29: uložení pro granáty, 30: akumulátory, 31: přepínač malého světla, 32: přepínač velkého světla, 33: přepínač osvětlení přístrojové desky, 34: přepínač zadního světla, 35: přepínač elektrické spouště kulometu, 36: redukční kohout, 37: řadící páka, 38: pedál parkovací brzdy, 39: pedál plynu, 40: pedál hlavní spojky.
V typovém manuálu tanku T-44 z roku 1946 se uvádí, že zkušenosti u jiných typů tanků z Velké vlastenecké války ukázaly, že základem úspěchu bojového nasazení je pečlivá údržba:
Dodržování pravidel provozu není soukromou záležitostí tankových osádek, nýbrž přímou povinností veškerého personálu tankových jednotek. Pouze správný provoz a včasná technická údržba dělají z tanku onu hrozivou zbraň, která je schopna rozdrtit nepřítele.
Kanon ZIS-S-53 vzor 1944 bylo třeba před plněním bojového úkolu dle manuálu prohlédnout, očistit povrchy od maziva a nečistot a zkontrolovat všechny jeho mechanismy. Pro kontrolu činnosti zvedání a otáčení se měla zbraň nastavit do maximálních úhlů náměru a věž otočit ručně i elektromotorem. Kontrolovalo se i zákluzové zařízení a měřicí přístroje. Střelbu bylo možné provádět následující municí ráže 85 mm:
- Jednotný náboj s protipancéřovým tupohlavým granátem Br-365 a zapalovačem MD-5.
- Jednotný náboj s protipancéřovým ostrohlavým granátem Br-365k a zapalovačem MD-8.
- Jednotný náboj s tříštivým granátem O-365k a zapalovačem KTM-1.
- Jednotný náboj s podkaliberním protipancéřovým granátem Br-365p - podkaliberní střela s tvrdým wolframovým jádrem neobsahovala trhavou náplň, takže neměla žádný zapalovač.
T-44 vznikl v několika variantách a prototypech:
- T-44A: označení sériové produkce od roku 1945.
- T-44-122: označení pro třetí prototyp T-44 z února 1944 s upravenou obdobou 122mm kanonu D-25, jaký se používal u těžkého tanku Josif Stalin IS-2, oproti němu ale používal jednotný náboj, zatímco u IS-2 bylo z důvodu praktičnosti střelivo dělené. Jednotné náboje takové ráže a rozměrů se však v tanku špatně skladovaly a nabíjely, takže zásoba munice činila u T-44-122 jen 24 kusů. Bylo jasné, že kanony takové ráže mají mít pouze tanky těžké, nikoli střední.

Prototyp T-44-122 při porovnávacích zkouškách s ukořistěným německým Pantherem, 1944. (kolorováno a upraveno)
- T-44-100: prototyp se 100mm kanonem D-10 model 1944 a novou odlévanou věží s prstencem o průměru 1,7 metru. Na věži byl nahoře upevněn těžký kulomet ráže 12,7 mm a na bocích korby byly přídavné pancéřové pláty o síle 6 mm podobné německým Schürzen. Kvůli problémům s náměrem kanonu byl průměr prstence věže dodatečně zvětšen na 1,825 metru. Projekt ale dál nepokračoval. 100mm kanon se však uplatnil ve stíhači tanků SU-100, stavěném od roku 1944 a také v pozdějších tancích T-54 a T-55.

Rekonstrukce podoby prototypu T-44-100 na základě dobové dokumentace. (kolorováno a upraveno)
- T-44M: modernizovaná verze z přelomu padesátých a šedesátých let vzniklá přestavbou původních T-44. Byla spolehlivější a pro lepší standardizaci s početnějšími typy éry studené války využívala konstrukční prvky tanků T-54/55. S novějším motorem V-54 se zvýšil dojezd. Pásy původního T-44 byly nahrazeny pásy s menšími články a tím pádem byla změněna i hnací kola. Napínací kola byla zesílena. Bylo vylepšeno pozorovací a noční vybavení, výzbroj se však oproti původní variantě T-44 nezměnila.
- T-44MK: Velitelská varianta T-44M s odlišnou radiostanicí a menší zásobou munice.
- T-44S / T-44MS: prototypy, který měl stabilizované kanony, varianta nebyla přijata do služby v Rudé armádě. Jeden kus je ve zrenovované podobě vystaven v muzeu Kubinka u Moskvy.

T-44MS v Kubince.
- BTS-4: Vyprošťovací vozidlo pro odtažení poškozených tanků z bojiště, postavené na podvozku T-44M (BTS-4A se později stavělo na podvozku T-54). Do služby bylo přijato v roce 1967. Část z věží T-44 a T-54, které procházely touto konverzí měla být během šedesátých let využita k výstavbě pohraničních opevnění u sovětsko-čínských hranic. Typ BTS-4 dodnes používá ukrajinská armáda. Část vozidel se účastnila prací u Černobylu v roce 1986.

Transport BTS-4 po železnici, Rusko, 2009.
Zcela paradoxně – i po skončení produkce T-44 – pokračovala v některých závodech výroba konstrukčně starších, ale osvědčenějších T-34/85, a to až do začátku padesátých let, kdy je plynule nahradila produkce nové řady T-54/55, k níž představoval T-44 s ohledem na svou konstrukci přechodový můstek. Na rozdíl od T-34 a T-54/55 se T-44 nikdy nevyvážel do zahraničí a k jeho jedinému aktivnímu použití mělo dojít v roce 1956 během potlačování maďarského povstání. Série T-54/55 nakonec přinesla okolo sta tisíc kusů vozidel, jež sloužila (a leckde ještě slouží) v desítkách světových armád. Po zavedení T-54/55 byl T-44 v rámci Rudé armády odsunut na druhou kolej a sloužil především jako záložní a cvičný typ, přičemž v této roli zůstal až do sedmdesátých let. V šedesátých a sedmdesátých letech byla řada T-44 využita vedle T-34 pro natáčení sovětských válečných filmů, například pro Ozerovovu pětidílnou epopej Osvobození z let 1968-1971, kde po úpravách kanonu, korby a věže pro účely filmování simulovaly německé Tigery.
______
Zdroje informací:
Publikace:
Ministerstvo obrany SSSR, Návod pro materiální vybavení a provoz tanku T-44M, 1961.
Správa velitelství obrněných a mechanizovaných vojsk Rudé armády, Návod pro provoz tanku T-44, 1946.
Norman, M., AFV Weapons: Soviet Mediums T-44, T-54, T-55 and T-62.
Zaloga, S. J., Kinnear, J., T-34/85 Medium Tank 1944-1994, 2005.
Zaloga, S. J., T-54 and T-55 Main Battle Tanks 1944-2004, 2004.
Webové zdroje:
baike.baidu.com/en/item/T-44 Medium Tank/1425539
military-references.com
stalin-line.by/en/proekty-tank-t44/
tank-afv.com/ww2/ussr/T-44.php
tankarchives.com/2022/06/tigers-from-lvov.html






