Článek
Klid, který nikdy nepřišel
Celý život jsem fungovala tak, aby byl doma řád a relativní pohoda. Práci mám náročnou, ale zvládnutelnou, děti už nejsou malé a konečně jsem měla pocit, že bych mohla trochu vydechnout. Jenže do toho přišla nemoc tchyně. Ne náhlá, ne nečekaná. Dlouhé roky zanedbávala zdraví, ignorovala lékaře a brala všechno na lehkou váhu. Když se problémy vystupňovaly, nebyl tu nikdo jiný, kdo by to řešil.
Nezodpovědnost, která má následky
Nejde jen o samotnou nemoc. Jde o to, že celé roky odmítala jakoukoliv pomoc, preventivní vyšetření i obyčejné rady. Všechno se smetlo ze stolu s tím, že to přejde. Nepřešlo. Dnes je odkázaná na každodenní péči, hlídání léků, návštěvy lékařů a dohled nad běžnými věcmi. To, co se dalo řešit dřív, teď padá na mou hlavu a bere mi energii, kterou už tak nemám nazbyt.
Každodenní vyčerpání
Můj den má jasný rytmus. Práce, domácnost, děti a mezi tím telefonáty, kontroly a neustálé řešení problémů, které vznikají hlavně proto, že se nic neplánuje dopředu. Stačí jeden zapomenutý lék a jsem já ta špatná. Když něco nezvládnu hned, mám výčitky, i když rozumem vím, že tohle není moje odpovědnost. Tlak je ale neustálý a vyčerpávající.
Vztah, který to mění
S partnerem se kvůli tomu dostáváme do konfliktů. On má pocit, že dělám málo, já mám pocit, že dávám víc, než je zdravé. Péče o jeho matku se stala tichým tématem, které visí ve vzduchu a kazí náladu. Nejhorší je, že místo společného času řešíme cizí chyby a důsledky rozhodnutí, která jsme nikdy neudělali.
Pocit pasti bez východu
Často přemýšlím, kde je hranice mezi pomocí a sebezničením. Nechci být bezcitná, ale zároveň cítím, že se pomalu ztrácím sama sobě. Místo klidu přišlo další břemeno a s ním i vztek, který si někdy ani nedokážu přiznat. Ne proto, že by byla nemocná, ale proto, že tomu šlo tolik let předejít.
Někdy sedím večer v tichu a dochází mi, že nejvíc mě bolí ne samotná péče, ale vědomí, že někdo celý život utíkal před odpovědností a teď ji bez řečí předal mně. A s tím se smiřuje mnohem hůř než s únavou.
