Článek
Začalo to obyčejně
Bylo dopoledne a pobočka praskala ve švech. Lidé posílali balíčky, vyplňovali složenky, někdo se motal u automatu na lístky. Vzduch byl těžký, takový ten typický poštovní ruch. Do dveří vstoupil mladý muž s batohem, v ruce telefon, a už při vstupu si povzdechl. Stoupl si za mě, a sotva uběhly tři minuty, začal si polohlasně stěžovat, že to tu nikdy neodsýpá.
Zpočátku jsem ho ignorovala, stejně jako ostatní. Jenže on zesiloval hlas, až ho slyšela celá hala.
„Důchodci všechno brzdí“
Když jedna starší paní hledala v kabelce drobné, mladík zvedl oči od telefonu a pronesl: „To je fakt katastrofa, důchodci všechno brzdí. My, co pracujeme, tady ztrácíme čas.“ Slova zazněla tvrdě a odsekávaně. Paní znejistěla, zrudla a omlouvala se, i když k tomu neměla důvod. Mladík se uchechtl a něco si mumlal.
V tu chvíli zvedla hlavu žena za přepážkou. Byla to drobná pošťačka s brýlemi a výrazem, který říkal, že tohle slyší až příliš často. Na chvíli ztichla celá hala.
Reakce, kterou nikdo nečekal
Žena se na něj podívala klidně, ale pevně. Poprosila ho, aby mluvil slušně, že senioři mají stejné právo být obslouženi jako kdokoli jiný. Mladík se ušklíbl a prohlásil, že jen „říká pravdu“. Někdo ve frontě protočil oči, jiní sklopili hlavu. Vzduch zhoustl.
Pošťačka se nadechla a řekla mu, že takové chování nebude tolerovat a že pokud nechce čekat, může odejít. Mladík se rozesmál, pronesl pár urážek a otočil se k odchodu. Dveře prásknuly tak hlasitě, až to všichni ucítili v zádech.
Ticho po bouři
Po jeho odchodu zůstalo v místnosti zvláštní ticho. Stařenka, která byla terčem poznámky, se pomalu posunula k přepážce. Ruce se jí třásly, ale usmála se a poděkovala. Pošťačka se jen lehce pousmála a kývla hlavou. Nikdo nic neříkal, ale pohledy lidí mluvily za vše.
Fronta se pomalu rozjela, lidé se uklidnili, a najednou se zdálo, že všechno jde o něco rychleji. Někdo pustil paní před sebe, někdo si s ní krátce promluvil. Jako by se najednou všichni snažili být trochu lepší.
