Článek
Začalo to nevinně
Tramvaj byla plná, venku lilo a lidé byli podráždění. Naproti mně stál mladík, který si nahlas stěžoval na to, že „důchodci by měli mít vlastní spoje“. Nejprve jsem si myslela, že to říká jen tak pro sebe, ale jeho hlas se rychle zvedal. Každé jeho slovo bylo ostřejší než to předchozí.
Rozčiloval se na všechny strany
Mladík začal vyjmenovávat, co všechno mu na starších lidech vadí. Že prý zdržují u pokladen, zabírají místa, pořád si stěžují a ještě k tomu prý „mají víc výhod než mladí“. Několik lidí se začalo ošívat, jeden muž po padesátce se zvedl a odešel do jiné části vozu. Všichni jsme čekali, že mladík po chvíli ztichne, ale on se naopak ještě víc rozjel. Přidával další a další výčitky, až se jeho projev změnil v nenávistný monolog.
Vzpomněla jsem si na vlastní rodiče
Poslouchala jsem ho a cítila, jak se mi svírá žaludek. Měla jsem chuť mu něco říct, ale chvíli jsem se držela zpátky. Pak jsem si vzpomněla na svého otce, který má po operaci kolene problém stát, a na matku, která se bojí nastupovat do tramvaje, když je plná. Viděla jsem v tom mladíkovi člověka, který neví, co je stáří, a ani se nesnaží pochopit, že i on tam jednou bude.
Nečekaná odvaha
Zhluboka jsem se nadechla a řekla mu, aby přestal. Zasmál se mi do očí a zeptal se, jestli mi snad vadí pravda. Odpověděla jsem mu klidně, že mu možná jednou bude líto, až nikdo nebude mít trpělivost s ním. Pokrčil rameny a odsekl, že on se do takového věku nikdy nedožije, protože by to byla nuda.
Požádala jsem ho, ať vystoupí
V tu chvíli to ve mně prasklo. Řekla jsem mu, že pokud nedokáže jezdit mezi lidmi s respektem, může klidně vystoupit a jít pěšky. Zmlkl. Chvíli na mě zíral, jako by nevěřil, že mu to někdo řekl nahlas. K mému překvapení opravdu došel ke dveřím, a když se otevřely, vystoupil.
Ticho, které zůstalo
V tramvaji se rozhostilo zvláštní ticho. Nikdo nic neříkal, jen starší paní vedle mě tiše poděkovala. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Možná jsem měla mlčet, možná jsem se měla ovládnout. Ale pak jsem si uvědomila, že kdyby nikdo neřekl nic, ten mladík by měl pocit, že jeho chování je v pořádku. A to by mi vadilo mnohem víc než ten okamžik trapného ticha.
