Článek
Těsná tramvaj
Byl podvečer a tramvaj byla plná lidí, jak to obvykle bývá v čase, kdy se všichni vracejí domů. Sednout si nebylo kde, a tak jsem stála poblíž dveří. Vedle mě se postavil mladík s velkým batohem na zádech. Už při nástupu mě několikrát šťouchl, ale říkala jsem si, že to je prostě daň za přeplněnou dopravu. Jenže situace se stupňovala.
Neustálé narážení
Každým trhnutím tramvaje jsem od něj schytala další úder. Bylo to nepříjemné, protože batoh byl tvrdý a těžký, jako by v něm nosil cihly. Snažila jsem se uhnout, ale prostor byl malý a za mnou stáli další lidé. Mladík se choval, jako by byl ve své bublině. Ani se neohlédl, jestli náhodou někomu nepřekáží.
Slova, která jsem čekala, že pomůžou
Když už jsem to nevydržela, oslovila jsem ho a požádala ho, ať si batoh sundá. Neřekla jsem to nijak hrubě, spíš prosbou. Čekala jsem, že se omluví a že se situace uklidní. Místo toho se na mě otočil a se smíchem pronesl: „Tak to asi těžko.“ Jeho výraz byl plný pohrdání, jako by mu přišlo legrační, že si někdo dovolil chtít trochu ohleduplnosti.
Pocit trapnosti
Najednou jsem měla pocit, že jsem já ta, kdo udělal něco špatně. Několik lidí kolem se dívalo, ale nikdo neřekl nic. Atmosféra byla ztuhlá a já jsem stála dál přitisknutá k tyči, zatímco jeho batoh do mě pořád narážel. Připadala jsem si bezmocně. Člověk čeká, že když slušně požádá, dočká se aspoň minimální reakce. Ale tady jsem se setkala jen s výsměchem.
Cesta, která nebrala konce
Tramvaj se táhla ulicemi a mně připadalo, že jedu celou věčnost. Každá zastávka byla úleva, i když mladík pořád stál se svým batohem. Uvažovala jsem, že vystoupím dřív a dojdu to pěšky, jen abych se zbavila toho nepříjemného pocitu. Ale nakonec jsem se rozhodla vydržet. Byla jsem unavená a chtěla jsem domů.
Ticho ostatních
Nejvíc mě asi mrzelo, že nikdo z cestujících nic neřekl. Kdyby se přidal aspoň jeden člověk, možná by se mladík cítil trapně a batoh by sundal. Jenže všichni mlčeli a koukali si do mobilů. Ta neochota reagovat byla skoro horší než samotné chování toho muže. Člověk pak cítí, že je úplně sám proti celé situaci.
Co ve mně zůstalo
Domů jsem došla s pocitem, že to nebyla jen banální epizoda. Byla to ukázka toho, jak snadno se z nevinné situace může stát něco nepříjemného, když chybí ohleduplnost a respekt. A i když se to zdá jako drobnost, ten výsměch mi zůstal v hlavě déle, než bych chtěla.
