Článek
Jak jsem jim začala překážet
Po smrti manžela jsem zůstala sama v rodinném domě. Děti mě ze začátku navštěvovaly často, nosily mi nákupy a pomáhaly s věcmi, na které jsem sama nestačila. Postupem času se to ale měnilo. Začaly naznačovat, že bych měla dům prodat a přestěhovat se do menšího bytu. Tvrdily, že by to pro mě bylo jednodušší. Jenže mně se nikam nechtělo. Ten dům byl celý můj život.
Když jsem jednou řekla, že se cítím trochu osaměle, chytly se toho. Začaly mi vysvětlovat, že by pro mě bylo nejlepší jít do domova pro seniory. Že tam budu mít společnost, o všechno se postarají a já budu mít klid. Znělo to, jako by mi nabízely dovolenou. Jenže já slyšela něco jiného. Slyšela jsem, že už mě nechtějí řešit.
Rozhovor, který otevřel oči
Nakonec jsme spolu jeli do jednoho takového zařízení. Bylo to nové, čisté, voňavé. Vedoucí nám s úsměvem ukazovala pokoje a jídelnu, děti se usmívaly, já se snažila nepůsobit nevděčně. Až do chvíle, kdy jsme se posadili a ona začala mluvit o ceně.
Za soukromý pokoj chtěli 13 000 Kč. Když se k tomu připočetly další služby, jako praní prádla nebo lékařská péče, částka se vyšplhala tak vysoko, že i moje děti zmlkly. Jen jsem seděla a sledovala, jak jim padá úsměv z tváře.
Najednou se všechno změnilo
Po cestě domů nikdo nemluvil. Až po pár dnech mi zavolala dcera, že to celé asi přehnali. Nabídla se, že mi pomůže upravit dům, aby se mi v něm lépe žilo, a že se se synem vystřídají v návštěvách. Byla jsem překvapená, ale nechtěla jsem to rozebírat.
Najednou měli čas. Syn opravil plot, dcera přinesla nový kávovar a začala se víc zajímat, jak se cítím. Nejspíš pochopili, že poslat mě do domova není ani levné, ani jednoduché řešení.
Klid, který jsem si musela zasloužit
Dnes už o tom nemluvíme. Zůstala jsem ve svém domě, mám své tempo, svůj klid. Děti se zastaví jednou týdně, občas něco přinesou, občas jen posedí u kávy. Možná je k tomu přivedly peníze, možná svědomí, ale nakonec to dopadlo tak, jak jsem si přála.
