Článek
První dojem
Přiletěla jsem do Hurghady sama. Chtěla jsem vypnout, zapomenout na práci a nechat se hýčkat. Hotel vypadal krásně, palmy, bazény, bufet s jídlem všeho druhu. Když jsem dorazila na recepci, usmíval se na mě mladý Egypťan, ale jeho úsměv ztratil jiskru, jakmile jsem mu podala pas. Zadíval se na něj a tiše řekl: „Vy jste z Česka?“ Kývla jsem a on se na okamžik zarazil. Pak se usmál znovu, ale tentokrát to bylo jinak, strojeně.
Nepříjemná poznámka
První dny probíhaly normálně. Všimla jsem si ale, že personál se mnou jedná jinak než s jinými hosty. Německé a francouzské turisty vítali s vřelostí, ale když jsem něco potřebovala já, působili odtažitě. Jednoho večera jsem si sedla k barmanovi, který uměl trochu anglicky. Přišla řeč na turisty z různých zemí a on se najednou rozpovídal. „Češi,“ řekl, „to my tady moc nemáme rádi. Jsou hluční, berou si jídlo po hromadách, pijí, hádají se a nechávají po sobě nepořádek.“ Byla jsem v šoku. Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně. Jen přikývl a dodal, že si o nás udělali obrázek z letních sezón.
Nepříjemné pohledy
Začala jsem si všímat věcí, které mi předtím unikaly. U snídaně se na mě personál díval, jako by čekal, že vezmu tři talíře a všechno vysypu na zem. Když jsem si dala druhý kousek dortu, všimla jsem si, že mě číšník sleduje. Neřekli nic, ale ten pohled byl výmluvný. Byla jsem slušná, nechávala dýška, zdravila, ale měla jsem pocit, že se musím neustále obhajovat za chování jiných lidí, které jsem nikdy neviděla.
Češi u bazénu
Na čtvrtý den jsem pochopila, odkud se to bere. K bazénu přišla skupina turistů, zjevně z Česka. Mluvili nahlas, pili od rána a dělali si legraci z obsluhy. Jeden z nich dokonce skočil do bazénu s drinkem v ruce. Ostatní hosté se odvrátili. Personál jen zíral. A já se cítila trapně, jako by se to týkalo i mě. Chtěla jsem zmizet.
Hovor s manažerem
Později jsem se dala do řeči s manažerem hotelu, který mluvil plynně anglicky. Řekl mi, že mají české hosty rádi, ale že se často potýkají s problémovým chováním. Prý to není každý, ale vždy se najde skupina, která zničí reputaci všem. „Když někdo řekne, že je z Česka,“ vysvětloval, „část personálu automaticky čeká potíže.“ Poslouchala jsem ho a cítila se bezmocně.
Jiný pohled
Poslední večer jsem se procházela po pláži. Z jedné strany hrála hudba, z druhé křičeli opilí turisté. Napadlo mě, že možná nejsme zvyklí na prostředí, kde se od nás čeká určitá úroveň. Doma to prochází, tady to ale zůstane v paměti místních. Uvědomila jsem si, že za náš obraz v cizině mluví maličkosti. To, jak se chováme k personálu, jak se smějeme, jak odcházíme od stolu.
Cestou domů
Na letišti jsem se cítila zvláštně. Část mě byla naštvaná, že nás házejí do jednoho pytle. Druhá část ale chápala, proč to dělají. Viděla jsem to na vlastní oči. Když jsem letěla zpět, přemýšlela jsem, kolik lidí si po našem odjezdu zase potvrdí, že Češi se chovají jako zvířata. A napadlo mě, že příště bych raději slyšela: „Vy jste z Česka? To máme rádi.“ Ale na to si asi ještě chvíli počkáme.
