Článek
Čekala jsem trpělivě jako každý slušný člověk
Ten pátek odpoledne bylo parkoviště u obchodu nacpané k prasknutí. Znáte to, konec týdne, všichni nakupují na víkend. Kroužila jsem mezi řadami aut dobrých deset minut a začínala jsem ztrácet naději, že vůbec nějaké místo najdu. Pak jsem konečně zahlédla ženu s plným vozíkem, která mířila ke svému autu. Hned jsem zapnula blinkr a zastavila tak, abych dala najevo, že na to místo čekám.
Paní nakládala nákup pomalu, ale vůbec mi to nevadilo. Měla hodně tašek a nejsem typ, co by na někoho troubil. Prostě jsem čekala. Když konečně nastoupila a začala couvat, cítila jsem úlevu. Jenže pak se to stalo.
Vůbec ho nezajímalo, že tam stojím
Z protější strany se odkudsi vyřítilo tmavé SUV a bez jakéhokoliv zaváhání zajelo přímo do místa, na které jsem čekala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť jsem tam stála s blinkrem dobré tři minuty. Ten řidič mě musel vidět. Zastavila jsem a čekala, že si to uvědomí a vycouvá. Ale on vypnul motor, otevřel dveře a vystoupil, jako by se nechumelilo.
Byl to takový ten typ chlapa kolem padesátky, co si myslí, že mu patří svět. Ani se na mě nepodíval. Prostě zamkl auto a vykročil směrem k obchodu. V tu chvíli ve mně něco bouchlo. Vím, že bych měla zůstat klidná, ale tohle bylo prostě moc. Vystoupila jsem z auta s tím, že mu řeknu pár slov.
To, co následovalo, mě úplně zaskočilo
Sotva jsem udělala pár kroků jeho směrem, ozval se za mnou ženský hlas. Otočila jsem se a uviděla starší paní, která stála u mého auta a ukazovala na zadní kolo. Srdce mi spadlo do kalhot. Měla jsem úplně vyfouknutou pneumatiku. Vůbec jsem si toho předtím nevšimla, protože jsem byla soustředěná na hledání místa.
Takže tam jsem stála, uprostřed parkoviště, s defektem a bez místa k zaparkování. Ten drzý chlap už byl dávno pryč v obchodě a já jsem nevěděla, co dřív.
Někdy vás život zkouší ze všech stran najednou
Nakonec jsem musela zavolat manželovi, aby přijel s rezervou. Nákup se posunul o dvě hodiny a já jsem celá zpocená měnila kolo přímo tam na parkovišti. A víte, co bylo nejhorší? Když jsem řešila problém s kolem, uviděla jsem toho chlapa, jak se vrací ke svému SUV s malým nákupem. Ani se na mě nepodíval. Prostě nastoupil a odjel.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, jestli mám vztek víc na něj, nebo na ten defekt, nebo na celý ten den. Asi na všechno dohromady. Ale pak mi došlo, že vlastně díky tomu defektu jsem nemusela řešit konfrontaci s tím chlapem. Kdo ví, jak by to dopadlo. Možná by se situace vyhrotila a já bych se cítila ještě hůř. Ten chlap by se mi nikdy neomluvil, i kdybych mu to řekla do očí. Lidi jako on žijí ve svém vlastním světě, kde jsou pravidla jen pro ostatní.
Od té doby jsem na tom parkovišti byla už mockrát. Pokaždé, když vidím někoho čekat na místo s blinkrem, dávám si extra pozor, abych jim ho nesebral. A když vidím podobného drzého řidiče, tak si vzpomenu na tu paní a její slova. Vztek už necítím, jen takovou lehkou lítost nad tím, že jsou mezi námi lidi, kterým je úplně jedno, jak se kvůli nim ostatní cítí. A ta prasklá pneumatika? Ta mi vlastně zachránila den, i když jsem to tenkrát vůbec neviděla.
