Hlavní obsah

Na pouti mi stánkař nedal zpět 95 korun za trdelník. Řekl, že drobné došly a ať si vezmu druhý

Foto: Hert Niks/Pexels.com

Na pouť jsem se vydala sama, spíš než kvůli kolotočům kvůli tomu zvláštnímu pocitu, že se na chvíli vracím do míst, kde se čas měří podle vůně cukrové vaty.

Článek

Na pouti

Bylo teplo, mezi stánky se vál prach a všude se ozývalo míchání hudby, kterou jsem neznala, a výkřiků lidí, kteří se snažili prodat něco, co člověk vlastně vůbec nepotřeboval. Já jsem potřebovala jen jednu věc: sladké těsto stočené na tyči, ještě teplé, s krustou, která křupe, a s vůní skořice, jež se drží na prstech ještě dlouho po odeznění pouti.

Stánek s vůní skořice

U stánku stál muž v zástěře, unavený, ale ne nepříjemný. Za pultem se mu hromadily papírové sáčky, vedle dřevěná tyč a pokladna, která vypadala, že pamatuje lepší časy. Vybrala jsem si trdelník, podala jsem mu bankovku a čekala na vrácení. Měla jsem dostat devadesát pět korun. Nebyla to částka, kvůli které bych chtěla dělat scénu, ale ani taková, abych ji jen tak mávnutím ruky pustila. Počítala jsem s ní.

Prázdná pokladna

Stánkař se podíval do krabice, potom na mě a znovu do krabice. Vysvětlil mi, že drobné mu došly, a nabídl mi místo peněz druhý trdelník. Nebyl to přímo příkaz, spíš věta, která měla celou věc uzavřít. Jenže já jsem další sladké nechtěla. Řekla jsem mu, že o druhý nestojím a že bych raději dostala peníze. On však pokrčil rameny a pokračoval v obsluhování dalších lidí, jako by se nic nestalo. Najednou jsem stála stranou, s jedním trdelníkem v ruce a s pocitem, že se ze mě stal problém, který je nejlepší ignorovat.

Nucená volba

Nechtěla jsem se hádat. Pouťový stánek, horko, fronta za mnou, muž, který měl plné ruce práce, a já, která jsem nechtěla vypadat jako někdo, kdo dělá drama kvůli devadesáti pěti korunám. Přesto mě to mrzelo. Nebyl to jenom rozdíl mezi penězi a sladkým. Bylo to rozhodnutí, které udělal za mě. Rozhodl, že mi místo mých peněz dá něco, co jsem si nevybrala, a že to bude stačit. Cítila jsem se zvláštně malá, ale zároveň dost velká na to, abych si uvědomila, že mlčet není totéž jako souhlasit. Jenže v tu chvíli jsem nedokázala najít správná slova ani dost odvahy vrátit se do fronty a žádat, co mi patřilo.

Dva trdelníky

Odešla jsem se dvěma trdelníky. Jeden jsem měla v ruce, druhý mi přidal do sáčku, jako by tím chtěl vyrovnat nějakou neviditelnou bilanci. Papírový sáček byl teplý a trochu mastný. Šla jsem mezi stánky a připadala si hloupě. Jeden trdelník byl pro mě, druhý navíc. Neměla jsem radost z toho, že mám víc. Měla jsem pocit, že jsem dostala náhradu, o kterou jsem nestála, a že jsem za ni zaplatila svou neochotou hádat se. Napadlo mě, že kdybych byla asertivnější, možná bych peníze dostala. Pak mě napadlo, že kdyby stánkař měl drobné, nemusela bych řešit vůbec nic. Obě myšlenky mi v hlavě zůstaly jako dvě nestejně velké skořicové vůně.

Cesta domů

Cestou domů jsem jeden trdelník snědla. Byl dobrý, ale nějak mi nedělal radost. Druhý jsem nesla v sáčku a přemýšlela, komu ho dám. Nakonec jsem ho nabídla sousedce, která se divila, že jsem z pouti přijela tak brzy. Neřekla jsem jí celý příběh, jen jsem poznamenala, že se to trochu zvrhlo. Ona se zasmála a řekla, že stánkaři na poutích mají vždycky nějakou fintu. Mně to jako finta nepřipadalo. Připadalo mi to jako malá zkouška toho, jak snadno člověk přijme cizí rozhodnutí, když nechce být nepříjemný.

Doma jsem si dala čaj a spočítala jsem si, co mi v peněžence chybí. Devadesát pět korun. Nebyla to katastrofa, ale nebyla to ani nula. Zůstal mi z toho pocit, že o mém nákupu nerozhodla moje chuť, ale prázdná pokladna jednoho stánkaře. A taky jsem si uvědomila, že příště budu chtít buď přesně, nebo jasně. Ne kvůli trdelníku, ale kvůli tomu tichému souhlasu, který se ve mně ozval, když jsem odešla se dvěma sladkými místo jedněch peněz.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz