Článek
Přípravy a tichá nervozita
Pracovala jsem v kanceláři, plat mi vystačil na nájem a běžné výdaje, ale na to, aby mi zbývalo na dovolenou u moře nebo na nový nábytek, jsem si musela přivydělávat úklidem domácností. Nebyla to práce, za kterou bych se měla stydět, jenže mezi spolužačkami, které mluvily o rekonstrukcích, hypotékách a zahradních grilovačkách, jsem se najednou cítila jako někdo, kdo do té společnosti nepatří.
Do restaurace jsem přišla v dobrém oblečení, s vlasy upravenými a s úsměvem, který měl zakrýt všechno, co jsem si v hlavě přebírala cestou. Říkala jsem si, že nebudu nic předstírat, že se prostě jen zeptám na děti, na práci, na cestování, a nechám ostatní mluvit. Jenže když se u stolu rozvinul rozhovor o domech, začala jsem cítit, jak se mi svírá hrudník. Každá zmínka o vlastní zahradě, o víkendech na chalupě nebo o tom, jak si někdo konečně pořídil novou kuchyň, ve mně probouzela starou nejistotu. Bydlela jsem v paneláku, v bytě, který byl sice útulný, ale rozhodně ne velkolepý. A úklid cizích domácností byl něco, co jsem před spolužačkami tajila jako malou hanbu.
Rozhovor, který mě zavedl jinam
Večeře plynula a já jsem se postupně nechala unést atmosférou. Víno uvolnilo napětí a já jsem začala vnímat, že se po mně všichni dívají trochu zvědavě. Někdo se mě zeptal, kde vlastně bydlím a jestli jsem spokojená. Měla jsem říct pravdu. Měla jsem říct, že bydlím v paneláku a že mi to vyhovuje, protože mám blízko do práce i do parku. Místo toho jsem však cítila, že pravda by byla příliš obyčejná, a tak jsem se pustila do vyprávění o vile. Nejdřív to mělo být jen pár vět, jen lehké přikrášlení, ale čím víc jsem mluvila, tím víc jsem si vymýšlela. Mluvila jsem o zahradě, o staré třešni, o terase, kde prý ráno piju kávu, o tom, jak jsme si s mužem pořídili dům na okraji města a jak se tam pomalu učíme žít.
Nebyla to přímá lež v tom smyslu, že bych chtěla někoho podvést. Byla to spíš touha být na chvíli někým jiným. Viděla jsem před sebou jejich obličeje, jak se rozjasňují, jak přikyvují a ptají se na podrobnosti, a mně se na jazyk tlačily další a další obrazy. Vila se zahradou, kterou jsem nikdy neměla, mi v tu chvíli připadala jako dokonalá kulisa. Byla jsem v ní šťastná, spokojená a hlavně jsem nebyla tou ženou, která si ráno oblékne pracovní oblečení a jde uklízet cizí kuchyně. Když jsem odešla domů, cítila jsem zvláštní směs úlevy a viny. Úleva přišla proto, že jsem večer zvládla, a vina proto, že jsem si uvědomovala, jak snadno se dá zalhat, když člověk chce zapadnout.
Cesta do cizího domu
Ráno mě probudilo světlo, které se prodíralo přes závěsy, a bolest hlavy, která mi připomínala, že víno nebylo nejlepší nápad. Na chvíli jsem zapomněla, co se stalo. Pak se mi to všechno vrátilo v jednom proudu. Vila, zahrada, třešeň, terasa. Ležela jsem v posteli a bylo mi trapně. Ne proto, že bych si vymyslela dům, ale proto, že jsem si vymyslela život, který jsem chtěla mít, a pak jsem se s ním musela vrátit do skutečnosti. Vstala jsem, oblékla si pracovní kalhoty a tričko, vzala tašku s čisticími prostředky a vyšla z paneláku. Cesta tramvají byla jako každé jiné ráno. Lidé spěchali do práce, někdo pospával, někdo si četl v telefonu. Já jsem seděla u okna a dívala se na město, které se pomalu probouzelo.
Měla jsem ten den pravidelný úklid v jedné vile na okraji města. Nebyl to dům, o kterém jsem snila, ale měl zahradu, terasu a velká okna. Když jsem přišla k brance, na chvíli jsem se zastavila. Napadlo mě, jestli to není nějaký krutý vtip. Včera jsem o vile básnila a dneska jsem stála před cizí vilou s taškou prostředků na čištění. Otevřela jsem branku, prošla jsem po dlážděné cestě a zazvonila. Ozval se zvuk kroků, pak se otevřely dveře a já vešla dovnitř. Dům byl tichý, voňavý a chladný. V obývacím pokoji byly knihy, obrazy a velká pohovka. V kuchyni stál dřez plný nádobí a na stole ležely noviny. Byl to obyčejný domov, a přesto mi připadal jako scéna z filmu, který jsem si včera sama napsala.
