Článek
Ráno mezi stánky
Vzduch voněl kořením, čerstvým chlebem a prachem, který se zvedal pod nohama prvních návštěvníků. Kolem mě se míhaly barevné látky, keramika, lampy a levné šperky. Měla jsem dobrou náladu a chtěla jsem si koupit jen drobnou památku, něco malého, co by mi připomínalo cestu, ale co by mi nezabralo půl kufru.
U jednoho stánku s kabelkami jsem se zastavila. Vystavené kousky vypadaly na první pohled pěkně, i když jsem věděla, že na trhu se všechno leskne víc, než jaké doopravdy je. Prodavač byl zdvořilý, usmíval se a začal mi ukazovat několik modelů. Nechala jsem si jednu kabelku podat, prohlédla jsem si zip, prošití i vnitřní kapsu. Byla příjemná, ale nic, co bych nutně potřebovala.
Cena, která nedávala smysl
Když jsem se zeptala na cenu, prodavač řekl částku, která byla zhruba trojnásobkem toho, co jsem předtím viděla u podobných stánků o pár metrů dál. Nejprve jsem si myslela, že jde o začátek smlouvání, jak se na trhu sluší. Jenže jeho tón byl sebevědomý a nabídka neustupovala. Tvrdil, že jde o kvalitní kůži a ruční práci, i když kabelka působila spíš jako běžné tržní zboží.
V duchu jsem si spočítala, že za tu cenu bych si mohla pořídit něco rozumnějšího, nebo si peníze nechat na jiný zážitek z dovolené. Nebyla jsem na trhu poprvé a věděla jsem, že smlouvání může být zábava, ale taky že nemá smysl se do něj pouštět, když mi nabídka od začátku připadá neférová. Poděkovala jsem, kabelku vrátila na pult a chtěla jsem odejít.
Odmítnutí, které změnilo atmosféru
Jenže tím to neskončilo. Prodavač změnil výraz ve tváři. Z úsměvu bylo najednou napětí. Postavil se mi do cesty tak, že jsem nemohla pohodlně projít uličkou. Zvýšil hlas a začal tvrdit, že jsem ho urazila tím, že jsem si zboží nechala ukázat a pak ho odmítla. Říkal, že jsem mu zbytečně zabrala čas a že si mě lidé kolem budou pamatovat jako neslušnou turistku.
Nebyl to přímý křik, ale hlas měl ostrý a pronikavý. Cítila jsem, jak se mi zvedá tep. Lidé z okolních stánků se otáčeli. Někdo se zastavil, někdo jen kroutil hlavou. Mně bylo nepříjemné hlavně to, že jsem najednou stála uprostřed cizí uličky a řešila něco, co mělo být banálním odmítnutím nákupu. Neměla jsem chuť se hádat. Věděla jsem, že jakýkoli další rozhovor by situaci jen prodloužil.
Mezi pohledy cizích lidí
Rozhlédla jsem se, jestli najdu volný prostor, kudy projít. Prodavač stál v cestě dál, gestikuloval a snažil se mě přesvědčit, že se mám vrátit a cenu probrat. Tvrdil, že mi udělá slevu, ale jeho tón už dávno nebyl přátelský. Spíš to vypadalo, že chce mít poslední slovo. Já jsem ale nechtěla nic vyjednávat. Chtěla jsem jen odejít.
Protáhla jsem se kolem stánku bokem, kolem věšáků s látkami a beden s levným zbožím. Srdce mi tlouklo víc, než by odpovídalo situaci, ale nohy mě poslouchaly. Neohlédla jsem se. Za sebou jsem slyšela ještě chvíli jeho hlas, ale pak mě pohltil hluk trhu, nabídky jiných prodavačů a hovor turistů. Najednou mi přišlo, že celý ten stánek je mnohem menší a vzdálenější, než jak působil před chvílí.
Návrat k dovolené
Zbytek dne jsem chodila po městě trochu jinak. Pořád jsem si připomínala ten okamžik, kdy mi prodavač zastoupil cestu. Nebyl to velký incident, ale stačil mi vzít chuť zkoušet další smlouvání. Když jsem později procházela jinou tržnicí, raději jsem se dívala jen z dálky. Několikrát jsem si řekla, že bych si přece mohla něco koupit, ale pokaždé mě napadlo, že nechci znovu zažít ten nepříjemný pocit, kdy odmítnutí ceny vyvolá hněv.
Zbytek dovolené jsem se tržištím spíš vyhýbala. Nakupovala jsem v malých obchodech, kde byly ceny pevné a kde nikdo nečekal, že budu vyjednávat. Nebyla to škoda v tom smyslu, že bych litovala peněz. Spíš mi zůstala lítost nad tím, že jedna kabelka za trojnásobek a jeden rozzlobený prodavač mi vzaly chuť poznávat trh jinak. Dovolená byla krásná, ale tenhle malý zážitek mi zůstal v paměti jako připomínka, že někdy je nejlepší prostě odejít a neohlížet se.
