Článek
Nečekaný nález
Byl podvečer, foukal studený vítr a já spěchala domů. Když jsem u zastávky zahlédla černý telefon, napadlo mě, že ho někdo musel ztratit teprve nedávno. Zvedla jsem ho a chvíli se rozhlížela, ale nikdo v okolí se nezdál, že by něco hledal. Na displeji svítila zamčená obrazovka s několika nepřijatými hovory.
Měla jsem nutkání ho odnést na policii, ale pak jsem si řekla, že zkusím nejdřív zavolat na jedno z těch čísel. Odemknout se mi ho samozřejmě nepodařilo, ale po chvíli se sám rozsvítil a někdo volal.
První kontakt
Zvedla jsem to hned. Na druhém konci byl mladý muž, podle hlasu dost podrážděný. Začal na mě mluvit tónem, jako bych mu ten telefon snad ukradla. Vysvětlila jsem, že jsem ho našla u zastávky a že ho ráda vrátím. Místo díků se ozvalo jen odfrknutí a otázka, proč se v tom vůbec hrabu.
Byla jsem zaskočená. V duchu jsem si říkala, že by člověk čekal aspoň trochu slušnosti. Nabídla jsem, že se můžeme sejít třeba u nákupního centra, aby si telefon převzal. Souhlasil, ale tak neochotně, že jsem měla chuť si to rozmyslet.
Setkání, které se zvrtlo
Na místě jsem čekala asi deset minut, než se objevil. Bez pozdravu ke mně přišel, natáhl ruku a řekl jen: „Dej to sem.“ Překvapilo mě, jak arogantně se choval. Když jsem mu podala telefon, místo poděkování se ušklíbl a poznamenal, že by se mu líbilo, kdybych se tak starala i o jiné věci, ne o cizí mobily.
Nechápala jsem, jestli to má být vtip, nebo výsměch. Zeptala jsem se, jestli si uvědomuje, že jsem mu právě ušetřila pár tisíc. On se jen uchechtl a řekl, že by si stejně koupil nový.
V tu chvíli jsem si připadala jako hlupák. Šla jsem mu naproti s dobrým úmyslem, zatímco on mi dával najevo, že jsem ztratila čas.
Zklamání místo dobrého pocitu
Cestou domů jsem přemýšlela, proč mě to tak rozhodilo. Nešlo o ten telefon ani o to, že mi nepoděkoval. Spíš o ten pocit, že dobré skutky už lidi neberou jako samozřejmost, ale jako něco podezřelého nebo směšného.
Kdybych ten mobil nechala ležet, možná by se o něj postaral někdo jiný, nebo by skončil v popelnici. Jenže já mám pořád v sobě tu potřebu dělat správné věci, i když to často dopadne přesně takhle.
Zvláštní ironie
O dva dny později mi přišla zpráva z neznámého čísla. Psalo se tam, že se ten muž nakonec omlouvá, protože mu došlo, že jsem mu opravdu chtěla pomoct. Poděkoval mi, ale suchým způsobem, který nic nenapravil. Smazala jsem to bez odpovědi.
Uvědomila jsem si, že některé věci nemají smysl napravovat. Můj dobrý úmysl zůstal stejný, ale ten pocit čistoty z něj už byl pryč. Od té doby se vždycky dvakrát rozmyslím, jestli se do cizích věcí vůbec plést.
