Článek
Obyčejný pátek, plný vozík
Byl pátek odpoledne a já jsem se stavila do supermarketu cestou z práce. Potřebovala jsem nakoupit na víkend, takže jsem vzala velký vozík a začala systematicky procházet uličky. Ovoce, zelenina, mléčné výrobky, maso, pečivo. Vozík se plnil a já jsem byla spokojená, že to zvládnu najednou a nebudu muset nikam chodit celý víkend.
Když jsem dorazila k pokladnám, viděla jsem, že jsou otevřené jen dvě ze šesti. Fronty se táhly až mezi regály. Povzdechla jsem si, ale řekla jsem si, že to vydržím. Postavila jsem se do té kratší a čekala.
Situace, která mě vytočila
Přede mnou stála starší paní, která se začala hádat s pokladní kvůli ceně jogurtů. Prý měly být ve slevě, ale systém je načetl za plnou cenu. Pokladní trpělivě vysvětlovala, že sleva platí až od pondělí, ale paní trvala na svém. Volala se vedoucí, čekalo se. Minuty plynuly.
Za mnou se mezitím tvořila další fronta a lidé začínali být nervózní. Koukala jsem na hodinky a uvědomila si, že tu stojím už dvacet minut. Doma mě čekaly děti a já věděla, že manžel bude mít poznámky, proč mi to tak dlouho trvalo.
Pak se stalo něco, co mě definitivně přivedlo k rozhodnutí. Jedna z pokladních zavřela svou kasu a odešla. Bez varování, bez vysvětlení. Lidé z její fronty se museli přesunout do té naší. Chaos byl dokonalý.
Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Byla jsem unavená, frustrovaná a měla jsem pocit, že na nás zákazníky všem prostě kašlou. V tu chvíli jsem udělala něco, co jsem nikdy předtím neudělala. Otočila jsem se, nechala plný vozík stát a zamířila ke dveřím.
Hlas, který mě zastavil
Už jsem byla skoro u východu, když jsem zaslechla hlas. Nebyl naštvaný ani agresivní. Byl unavený a trochu smutný.
„Paní, počkejte prosím.“
Otočila jsem se. Za mnou stála mladá prodavačka, nemohlo jí být víc než pětadvacet. V očích měla slzy.
„Vím, že to tady dneska je hrozný. Kolegyně onemocněla a vedení nám neposlalo náhradu. Makáme tu od rána ve dvou a já jsem ještě ani neobědvala. Prosím, vraťte se. Otevřu vám samoobslužnou pokladnu a pomůžu vám to naskenovat.“
Stála jsem tam jako přimražená. Najednou jsem si uvědomila, že celou dobu jsem přemýšlela jen o sobě. O tom, jak mě to zdržuje, jak jsem unavená, jak mám doma povinnosti. Vůbec mě nenapadlo, že ti lidé za kasou jsou taky jen lidi. Že mají taky těžký den. Že možná nemají na výběr.
Slova, která mi uvízla v hlavě
Vrátila jsem se pro vozík. Ta mladá holka mi opravdu pomohla u samoobslužné pokladny. Skenovala rychleji než já a ještě se mi omluvila za nepříjemnosti. Já jsem se omluvila jí. Za to, že jsem chtěla odejít. Za to, že jsem si na situaci stěžovala, aniž bych věděla, co všechno za tím stojí.
Když jsem platila, řekla mi něco, co mi pořád leží v hlavě.
„Víte, většina lidí by se nevrátila. Děkuju, že jste mi dala šanci to napravit. Tento týden jsem dostala tolik nadávek, že jsem přemýšlela, jestli v téhle práci vůbec vydržím.“
Málem se mi udělaly slzy. Představila jsem si svou dceru, jak za pár let stojí za pokladnou a lidé na ni křičí kvůli věcem, které nemůže ovlivnit.
Poděkovala jsem jí, popřála hezký zbytek dne a odešla. V autě jsem ale ještě dlouho seděla a přemýšlela.
Ten vozík nebyl jen o nákupu
Od té doby se snažím být v obchodech trpělivější. Vím, že ne vždy se mi to daří. Někdy jsem unavená, někdy ve spěchu, někdy prostě nejsem ve své kůži. Ale vzpomenu si na tu mladou prodavačku a její unavené oči. Na to, jak se mi omluvila za něco, za co nemohla. Na to, jak málem kvůli lidem jako já vzdala práci, kterou potřebuje.
