Článek
Život mezi prací a únavou
Pracuji celý život v obchodě. Ráno vstávám brzy, tahám těžké bedny, stojím na nohou celý den. Poslední roky jsem cítila, jak mi síly ubývají. Záda mě bolela, kolena pálila a večer jsem padala do postele bez energie. I přes únavu jsem se bála přestat. Vždycky jsem měla zažité, že důchod je pro lidi, kteří už nic nezvládnou. Já se tak necítila, i když tělo říkalo něco jiného.
Strach z malého důchodu
O předčasném důchodu jsem nechtěla ani slyšet. Kamarádky mě přesvědčovaly, že to stojí za zvážení, ale já měla hrůzu z toho, že přijdu o část peněz. Vždycky se mluvilo o tom, že kdo odejde dřív, dostane směšnou částku. Tak jsem si říkala, že radši budu makat dál, než žít z almužny. Jenže poslední měsíce už byly utrpení. Každé ráno jsem musela sama sebe přemlouvat, abych vstala.
Když se do toho vložil syn
Jednoho dne přišel syn a řekl mi, že si sedneme a všechno propočítáme. Našla jsem všechny papíry, výplatní pásky, a on vzal kalkulačku. Chvíli si psal a pak mi ukázal výsledek. „Mami, víš, že když půjdeš do předčasného důchodu o dva roky dřív, přijdeš asi o tisícovku měsíčně? To je všechno.“ Zůstala jsem na něj koukat. Vždycky jsem si myslela, že rozdíl bude obrovský. A on mi to spočítal tak, že jsem si poprvé řekla, že by to vlastně šlo.
Překvapivá realita
Dal mi příklad. Kolik zaplatím za dojíždění, kolik utratím za obědy a kolik mě stojí léky, které beru kvůli bolesti zad. Když jsme to všechno sečetli, vyšlo mu, že bych si finančně skoro nepohoršila. Naopak bych mohla konečně spát bez budíku, chodit ven, číst a dělat věci, které jsem roky odkládala. Ta představa mě zaskočila.
Rozhodnutí, které jsem nečekala
Trvalo mi pár týdnů, než jsem se odhodlala. V práci se na mě koukali překvapeně, když jsem odevzdala výpověď. Kolegové mi říkali, že budu doma umírat nudou. Ale mně se hned po prvním týdnu ulevilo. Ráno jsem se probudila bez tlaku, že musím běžet do práce, a najednou jsem zjistila, že mám celý den před sebou.
Nový rytmus života
Začala jsem chodit na procházky, občas hlídám vnoučata a mám čas na věci, které jsem kdysi dělala ráda. Peněz není nazbyt, ale stačí mi. Když mi přijde důchod, rozdělím ho, zaplatím nájem, jídlo a zůstane i něco málo stranou. A hlavně – nejsem večer zničená tak, že nemám sílu ani mluvit.
