Článek
Když jsem slyšela jejich přání
Dcera mi řekla, co by si vnoučata přála. Jeden chce herní konzoli s novými funkcemi, druhý chytrý telefon, aby měl stejný jako spolužáci. A k tomu prý potřebují ještě značkové boty, které teď nosí většina dětí. Poslouchala jsem to se staženým žaludkem. Věděla jsem, že na nic z toho nemám. Přesto jsem se snažila odpovědět klidně. Řekla jsem jí, že bych ráda dětem udělala radost, ale takové věci jsou mimo moje možnosti.
Slova, která mě zasáhla
Čekala jsem pochopení. Místo něj přišla věta, která mě zaskočila víc než cokoliv jiného. Dcera mi řekla, že pokud vnoučatům nemůžu splnit jejich přání, raději ať na vánoce vůbec nechodím. Prý nechce dětem vysvětlovat, proč ode mě nic nedostanou. Nabídla jsem, že jim něco vyrobím, nebo upeču jejich oblíbené cukroví. Ale ona to odmítla. Tvrdila, že by to nevypadalo dobře a že děti čekají přesně to, co mají ostatní.
Seděla jsem u telefonu a nemohla uvěřit, že slyším něco takového právě od ní. Od člověka, kterého jsem celý život držela nad vodou, jak jen to šlo.
Ticho po hovoru
Když jsme hovor ukončily, zůstala jsem sedět v prázdném bytě a dlouho jsem jen koukala do stolu. Hlavou mi běželo, jestli jsem někde zásadně selhala. Vždycky jsem se snažila dávat, i když jsem sama neměla mnoho. A přesto jsem teď slyšela, že má přítomnost má cenu jen tehdy, když přinesu drahé věci.
Přišlo mi, jako by se můj vztah s dcerou najednou změnil na něco, co nepoznávám. Najednou nezáleželo na vzpomínkách, společných chvílích ani na tom, že jsem byla ta, která ji vychovala. Záleželo jen na tom, co si mohu dovolit koupit.
Uvědomění, které přišlo pozdě večer
Seděla jsem v tichu a došlo mi, že letošní svátky budou jiné. Ne proto, že bych vnoučata neměla ráda, ale proto, že jsem pochopila, že moje hodnota se v očích mé dcery smrskla na cenu dárků. A to je něco, co nejde přebalit do papíru a svázat stuhou.
Možná mě čekají klidnější svátky, než jsem si představovala. Ale když jsem tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že někdy je lepší být o vánocích sama než sedět u stromku a cítit, že jsem tam jen proto, že jsem něco zaplatila.
