Článek
Když jsem jí to řekla
Seděly jsme v kuchyni a já sebrala odvahu říct, že letos nebudu mít peníze na dárky pro vnoučata. Čekala jsem, že mi řekne, ať si z toho nedělám hlavu. Místo toho se na mě podívala, jako by slyšela něco neuvěřitelného. Řekla, že děti přece něco pod stromečkem mít musí. A že jestli nemám, mám si půjčit. Prý existují rychlé půjčky a nemusím řešit žádné formality. Zůstala jsem sedět a nevěděla, co odpovědět. Ta samozřejmost, s jakou mi radila zadlužit se, mě bolela víc než to, že peníze opravdu nemám.
Myšlenky, které se mi honily hlavou
Cestou domů jsem přemýšlela, kdy se mezi námi objevil takový odstup. Vzpomněla jsem si, kolik jsem toho kdysi pro ni dělala. Kolikrát jsem si utáhla vlastní rozpočet, abych jí dopřála, co potřebovala. Nikdy jsem jí to nevyčítala. Jen jsem doufala, že jednou pochopí, jaké to je, když člověk musí obracet každou korunu. Místo toho mi teď radila půjčky, jako by šlo o běžnou věc. Jakoby nešlo o mě, ale o někoho, kdo má jen splnit povinnost. Nepřipadala jsem si jako její máma, ale spíš někdo, kdo jí je dobrý, jen když platí.
Pokus o vysvětlení
Další den jsem jí zavolala a snažila se klidně vysvětlit, že se ve svém věku bojím zadlužení. Řekla jsem, že nechci riskovat, že nebudu schopná splácet. Odpověděla, že přeháním a že dnešní svět funguje jinak. Já ale žiju v tom svém, který se nezměnil. Po telefonu zněla netrpělivě, jako by jí vadilo, že odmítám jednoduché řešení. Přitom jsem chtěla jen trochu porozumění.
Tiché rozhodnutí
Nakonec jsem si sedla k papíru a spočítala, co zvládnu zaplatit. Nebylo toho moc. Koupila jsem drobnosti, ale ne kvůli radosti, spíš proto, abych se vyhnula dalším rozhovorům, které by bolely ještě víc. Ten večer jsem si uvědomila, že mě nezraňuje samotná chudoba, ale to, jak snadno mě moje vlastní dcera dokáže přehlédnout. A že některé věci se nedají splatit ani tou nejrychlejší půjčkou.
