Článek
Poslední den
Poslední noc v korporátu si pamatuju přesně. Seděla jsem v kanceláři ve tři ráno, dopíjela pátou kávu a dívala se na tabulky, které nedávaly smysl. Měla jsem prezentaci v devět. Deadline, který nikdo nestihl. Tým, který jsem měla zachránit.
Zachraňovala jsem týmy celý život. Patnáct let. Projektová manažerka, pak senior manažerka, pak ředitelka. Tituly, které vypadají dobře na vizitce.
Tu noc jsem se podívala z okna. Praha spala. Světla v kancelářích naproti zhasnutá. Normální lidi spali.
Já jsem nespala. Už měsíce jsem nespala. Brala jsem prášky na spaní, prášky na úzkost, prášky na bolest hlavy. Lékárna v kabelce, káva v krvi, stres v každé buňce.
A najednou jsem věděla: tohle je ta noc. Buď odejdu, nebo tady umřu.
Prezentace, co nikdy nebyla
V devět ráno jsem přišla do zasedačky. Projektor připravený, kolegové na místech, šéf na konci stolu.
„Tak co máš, Jano?“
Dívala jsem se na něj. Na ten oblek za třicet tisíc, na ty manžetové knoflíčky, na ten úsměv, který říkal: zachraň to, jako vždycky.
„Dávám výpověď,“ řekla jsem.
Ticho. Absolutní ticho.
„Cože?“
„Končím. Dneska. Teď.“
Odešla jsem ze zasedačky. Sbalila jsem si krabici, hrnek, fotku dětí, květinu, co stejně umírala. A šla jsem.
V autě jsem se rozbrečela. Nevěděla jsem, jestli úlevou, nebo strachem. Asi obojím.
První měsíc bez práce
Spala jsem. Celý první týden jsem skoro jen spala. Tělo se sesypalo, jako by čekalo na povolení.
Druhý týden jsem začala panikařit. Co jsem to udělala? Hypotéka, děti, účty. Patnáct let budovaná kariéra v koši. Kdo jsem bez vizitky, bez titulu, bez kanceláře?
Manžel chodil kolem mě po špičkách. Děti se ptaly, jestli jsem nemocná. Nebyla jsem. Nebo byla, nemocná z patnácti let, kdy jsem nežila.
Třetí týden jsem začala uklízet sklep. Potřebovala jsem dělat něco rukama. Něco fyzického, jednoduchého, bez deadlinů.
Našla jsem tam starou formu na chleba. Máma mi ji dala před lety, nikdy jsem ji nepoužila. Neměla jsem čas. Kdo má čas péct chleba, když řídí projekty za miliony?
První chleba za dvacet let
Zadělala jsem těsto. Podle receptu z internetu, podle videa, kde paní s klidným hlasem vysvětlovala každý krok.
Hnětla jsem. Rukama, pomalu, bez spěchu. Těsto bylo lepivé, pak hladké, pak živé. Cítila jsem ho pod prsty. Teplé, poddajné, skutečné.
Čekala jsem, až vykyne. Dvě hodiny. Dvě hodiny, kdy jsem nedělala nic. Jen seděla a dívala se, jak těsto roste.
V korporátu jsem neseděla dvě hodiny nikdy. Ani dvě minuty. Vždycky něco, email, telefonát, schůzka, problém.
Tady byl jen chleba. A ticho. A já.
Když jsem ho vytáhla z trouby, voněl tak, že jsem málem plakala. Křupavá kůrka, měkký střed, vůně domova.
Snědli jsme ho celý ten večer. Manžel, děti, já. Jedli jsme chleba s máslem a nic jiného a bylo to lepší než jakákoliv restaurace, kam jsem kdy chodila s klienty.
Rok na trhu pod stanem
Pekla jsem dál. Každý den. Různé chleby, žitný, podmáslový, s ořechy, s brusinkami. Rozdávala jsem sousedům, rodině, známým.
Pak mi někdo řekl: měla bys to prodávat.
Smála jsem se. Já? Prodávat chleba? Po patnácti letech v korporátu stát na trhu pod stanem?
Ale zkusila jsem to. První sobotu, farmářský trh na okraji města. Stůl, ubrus, deset chlebů, cedulka s cenou.
Prodala jsem všechno za dvě hodiny.
Stála jsem tam a dívala se na prázdný stůl a nevěřila jsem tomu. Lidi mi dávali peníze za něco, co jsem udělala rukama. Ne za tabulky, ne za prezentace, ne za emaily ve tři ráno. Za chleba.
Čísla, co dávají smysl
Teď je to tři roky. Peču každý den, prodávám třikrát týdně. Chleby, housky, koláče, štrúdly.
Vydělávám třetinu toho, co v korporátu. Třetinu. A jsem bohatší než kdy předtím.
Ne v penězích. V čase. V klidu. V spánku.
Vstávám v pět, protože chci, ne protože musím. Hnětla těsto, než vyjde slunce. Dívám se, jak vykyne, jak zrůžoví v troubě, jak voní celý dům.
V devět otevírám okno a dávám chléb vychladnout. Sousedka mává, pošťák se staví na krajíc. Normální ráno, normální život.
V korporátu jsem v devět měla třetí schůzku a čtvrtou kávu a stres, který mi svíral žaludek.
Teď mám mouku pod nehty a klid v hlavě.
