Hlavní obsah

Odmítla jsem splnit šéfovo nesmyslné zadání. Zamknul mě v kanceláři a odjel na dovolenou

Foto: Drazen Zigic/Freepik.com

Pracovala jsem tam šest let a nikdy by mě nenapadlo, že jeden obyčejný pracovní den skončí zamčenými dveřmi a tichem.

Článek

Zadání, které nedávalo smysl

Pracovní dopoledne ubíhalo klidně, dokud si mě nezavolal k sobě. Bez okolků mi sdělil, že potřebuje, abych přepsala několik interních prezentací. Ne kvůli chybám nebo aktualizaci dat, ale proto, že se mu prý přestaly líbit barvy. Konkrétně chtěl, aby všechna čísla v tabulkách byla přepsaná slovně, každé zvlášť, a navíc ručně překopírovaná do jiného souboru, který nikdo nikdy nepoužívá.

Zeptala jsem se, k čemu to bude. Odpověď zněla, že chce mít pocit, že je to udělané jinak. Bylo mi jasné, že jde jen o výplň času a demonstraci moci. Řekla jsem mu, že je to zbytečné, neefektivní a že mám jiné úkoly, které mají smysl. Neřekla jsem to arogantně, spíš unaveně.

Dětská reakce dospělého muže

Zarazil se. Chvíli na mě koukal, pak jen suše pronesl, že když nejsem ochotná spolupracovat, ať si to rozmyslím. Odešel a práskl za sebou dveřmi. Řekla jsem si, že to vyšumí, jako už tolikrát předtím.

Za pár minut jsem chtěla jít na poradu. Dveře z mé kanceláře byly zavřené. Klika se ani nehla. Nejdřív jsem se zasmála, protože mi to přišlo absurdní. Pak jsem to zkusila znovu. Nic. V tu chvíli mi došlo, že tohle není omyl.

Odjezd jako tichá výhrůžka

Vzala jsem telefon a volala recepci. Nikdo to nezvedal. Zavolala jsem kolegovi, který měl naštěstí práci v jiné firmě ve stejné budově. Slíbil, že přijede. Mezitím mi přišla automatická zpráva. Šéf je mimo kancelář a vrací se za dva týdny. Dovolená.

Seděla jsem tam a hlavou mi běželo jediné. On opravdu počítal s tím, že tu zůstanu zavřená. Že budu bezmocná, odkázaná na štěstí, jestli si mě někdo všimne. Nebyl to vtip ani zkrat. Byl to zlomyslný plán.

Odemčení a trapné ticho

Kolega přijel asi po dvaceti minutách. Zavolal správce budovy, dveře se otevřely a já vyšla ven. Všichni se tvářili rozpačitě, ale nikdo se nedivil. Jako by vlastně všichni tušili, že k něčemu podobnému jednou dojít musí.

Neplakala jsem. Byla jsem klidná, až nepřirozeně. Ta situace mě nevykolejila. Spíš mi otevřela oči. Člověk, který je schopný někoho zamknout a odjet pryč, není autorita. Je to malé dítě se svazkem klíčů.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz