Článek
Jeho oblíbené téma
Otec měl rád pocit, že má věci pod kontrolou. Nebyl bohatý, ale uměl mluvit tak, jako kdyby měl všechno promyšlené. Kdykoli přišla řeč na peníze, hned nás uklidňoval. Říkal, že se nemusíme bát, protože má stavební spoření, které běží už roky. Prý tam posílá pravidelně a prý to jednou bude hezká částka.
Já jsem se na to nikdy neupínala. Nechtěla jsem čekat na dědictví. Ale přiznám se, že mě uklidňovalo, že aspoň něco existuje. Mám sourozence a věděla jsem, že se po smrti rodičů často rodiny rozhádají kvůli majetku. Otec vždycky tvrdil, že v tomhle bude jasno.
Jak o tom mluvil
Neříkal konkrétní čísla, jen naznačoval. Občas prohodil, že to bude na rekonstrukci nebo na pomoc vnoučatům. Když jsem se zeptala, u jaké spořitelny to má, odpověděl vyhýbavě. Prý je to jedno, hlavně že to tam je. Když jsem navrhla, že si to napíšeme pro jistotu, řekl, že na papíry je čas a že to mám nechat být.
Tehdy jsem to brala jako typickou mužskou tvrdohlavost. Otec neměl rád, když mu někdo kontroloval věci. A já jsem nechtěla působit jako někdo, kdo se zajímá jen o peníze. Tak jsem mlčela a věřila, že dospělý člověk nelže o něčem takovém.
Smrt a náraz do reality
Když otec zemřel, přišel kolotoč úřadů a zařizování. Smutek se míchal s praktičností. Najednou jsme řešili pohřeb, vyklízení bytu, doklady. V tom všem se mě bratr zeptal, kde je to stavební spoření, o kterém otec pořád mluvil. Řekla jsem, že netuším, ale že určitě někde budou papíry.
Prošli jsme šuplíky, složky, krabice. Našli jsme staré smlouvy na energie, účtenky, doklady od auta, ale nic, co by připomínalo stavební spoření. Říkali jsme si, že to může být v bance elektronicky. Notářka nám vysvětlila, že se dá ověřit, jaké účty měl. V tu chvíli jsem byla pořád přesvědčená, že se to najde.
Zjištění u notáře
Přišlo jednání o pozůstalosti a notářka četla seznam účtů a majetku. Bylo tam pár drobností, běžný účet, malá hotovost, nic velkého. Čekala jsem, že přijde položka stavební spoření. Nepřišla. Zeptala jsem se na to. Notářka se na mě podívala a řekla, že v evidenci nic takového není.
Měla jsem pocit, že jsem špatně slyšela. Sourozenec se začal ptát taky. Notářka nám vysvětlila, že pokud by otec měl účet, ukázalo by se to. V tu chvíli mi došlo, že jsme celá léta poslouchali příběh, který nebyl pravda.
Hledání vysvětlení
Po jednání jsme šli do bytu znovu a hledali dál, skoro zoufale. Člověk nechce uvěřit, že ho vlastní otec takhle vodil. Našli jsme starý sešit, kde si psal výdaje. Byly tam poznámky o půjčkách, o splátkách, o tom, že někde dluží. V tu chvíli mi začalo docházet, že otec možná jen potřeboval vypadat jako někdo, kdo má rezervu, i když ji neměl.
Vzpomněla jsem si, jak někdy nervózně reagoval, když přišla obálka z banky. Jak říkal, že je to jen reklama. Možná se styděl. Možná se bál, že bychom ho viděli jako slabého.
Co to udělalo se mnou
Nevztekala jsem se kvůli penězům. Spíš jsem cítila prázdno. Jako kdyby mi někdo vytrhl část příběhu o otci, který jsem si nesla. Celý život se stavěl do role zodpovědného chlapa, který má plán. A najednou se ukázalo, že plán byl jen řeč.
Sourozenec to nesl hůř. Mluvil o zradě. Já jsem to v sobě měla smíchané. Ano, je to lež. Ale zároveň je to lež člověka, který se možná bál pravdy. Neomlouvá ho to. Jen mi to ukazuje, jak moc se někdy lidé bojí přiznat, že nemají, a tak raději budují obraz.
