Pacifik mizí rychlostí několika centimetrů ročně. Amerika se nakonec srazí s Asií

Tichý oceán je největším a zároveň nejstarším oceánem Země, neboť představuje zbytek prastaré superoceánské Panthalassy, jež se formovala už před 700 miliony let. Tehdy ještě neexistoval žádný kontinent v podobě, kterou bychom dnes z map naší planety poznali. Od dob dinosaurů se zmenšuje řádově o jednotky centimetrů ročně a vědci předpokládají, že se zcela uzavře během dvou až tří set milionů let.

Dnešní šíře Pacifiku se pohybuje kolem deseti tisíc kilometrů. Tato vzdálenost se dnešnímu pozorovateli jeví jako téměř nepředstavitelná a přesto se v geologickém měřítku neustále zkracuje. V atlantickém zrcadle naproti tomu funguje opačný proces: středoatlantský hřbet rozšiřuje dno tohoto oceánu zhruba o 2,5 centimetru každý rok. Zatímco jedna pánev pomalu mizí pod sousedními deskami, druhá se rozevírá podél hřbetu, a právě tato souhra utváří dnešní tvář planety.

Vědci rozeznávají tři druhy rozhraní mezi deskami: divergentní, konvergentní a transformní. Každé z těchto rozhraní vtiskuje krajině zcela jiný charakter, právě podle něj se desky pohybují různě. Tichooceánská deska je největším tektonickým útvarem Země a posouvá se rychlostí 7 až 10 centimetrů ročně, přičemž v některých oblastech přesahuje 15 centimetrů.

Hnacím motorem tichooceánské desky je především takzvaný slab pull, kdy starší a chladnější část oceánské litosféry klesá v subdukčních zónách a táhne za sebou zbytek desky. Severoamerická deska, na níž leží USA a Kanada, se pohybuje znatelně pomaleji, průměrně 1,5 až 2,5 centimetru ročně.

Východotichomořský práh patří mezi nejrychleji se rozšiřující středooceánské hřbety světa, protože jeho dno přibývá tempem 3 až 6 palců ročně. Tato rychlost zařazuje pacifický hřbet mezi nejdynamičtější části zemského povrchu, kde se nová oceánská kůra rodí téměř před očima. Okraje Tichého oceánu lemuje Ohnivý kruh, který se táhne v délce přibližně 40 000 kilometrů, tedy zhruba 24 900 mil.

Aktivních a dormantních sopek se v Ohnivém kruhu nachází mezi 750 a 915, přibližně dvě třetiny všech na světě. Tento široký rozsah ukazuje, jak složité je sopky kolem Tichého oceánu spočítat a srovnat do jediného přesného čísla. V hranicích Ohnivého kruhu vzniká kolem 90 procent všech zemětřesení naší planety.

Čtyři nejmocnější otřesy planety od třicátých let 20. století udeřily na území Ohnivého kruhu, v čele s chilským zemětřesením z roku 1960 dosahujícím 9,4 až 9,6 stupně. Mezi nejničivější erupce v této oblasti od roku 1800 patří výbuchy sopek Tambora v roce 1815, Krakatoa v roce 1883 a Pinatubo v roce 1991.

Mezi 320 a 195 miliony let stála na planetě Pangea, mohutný superkontinent shrnující většinu pozdějších pevnin do jediného bloku. Postupný rozpad Pangey ve fázích mezi 195 a 170 miliony let odstartovalo otevření centrálního Atlantiku v rané juře.

Při rozpadu Pangey vznikly nejprve dvě obří souše, severní Laurasie a jižní Gondwana, které se dále tříštily. Z těchto dvou kolosů postupem milionů let vznikly všechny dnešní obydlené pevniny i s jejich nezaměnitelnými siluetami. Mezi 900 a 700 miliony lety se na Zemi rozprostíral starší superkontinent Rodinia, který předcházel slavnější Pangeu. Nejstarší známý superkontinent Nuna, někdy nazývaný Columbia, existoval mezi 1,6 a 1,3 miliardami let, dávno před Rodinií a Pangeou.

Tempem zhruba sedmi centimetrů za rok dnes Austrálie putuje směrem k Asii, kdežto pohyb Eurasie a obou Amerik k Pacifiku probíhá pomaleji. Nový superkontinent dostal jméno Amasie, jelikož vznikne ze srážky Ameriky s Asií, k níž se připojí i Austrálie.

Vědci rozlišují tři možné varianty vzniku budoucího superkontinentu: extroversi, ortoversi a introversi. Každá z těchto variant předpokládá jiné dráhy kontinentálních ker a jiné výsledné rozložení pevnin a oceánů na povrchu Země. Profesor Zheng-Xiang Li, počítá s tím, že Amasie přinese nižší hladinu moří a vyprahlé nitro pevniny s extrémními teplotními výkyvy. Pro budoucnost zemských pevnin existují čtyři hlavní hypotézy – Novopangea, Pangea Ultima, Aurica a právě Amasie.

Nečinná subdukční zóna pod Gibraltarem může do dvaceti milionů let proniknout dále do Atlantiku a podle časopisu Geology zahájit jeho pozvolné uzavírání. Z pohledu lidského věku to zní jako věčnost, ale v geologickém kalendáři jde o překvapivě blízkou událost. Karibský oblouk Lesser Antilles a Scotia Arc u Antarktidy představují dvě aktivní atlantské subdukční zóny. Pokud se subdukční zóna pod Gibraltarem rozšíří a propojí s těmito dvěma stávajícími, mohl by se v Atlantiku zformovat nový ohnivý kruh.

Zdroje:

https://www.curtin.edu.au/news/media-release/pacific-ocean-set-to-make-way-for-worlds-next-supercontinent/

https://www.cnn.com/2022/10/07/world/pacific-ocean-supercontinent-scn/index.html

https://www.sci.news/othersciences/geophysics/supercontinent-amasia-11247.html

https://www.scienceabc.com/nature/why-is-the-atlantic-ocean-widening-while-the-pacific-ocean-is-shrinking.html

https://www.worldatlas.com/articles/the-pacific-ocean-is-shrinking.html

https://theweek.com/science/atlantic-ocean-shrinking

https://www.geologyin.com/2025/03/how-fast-do-tectonic-plates-move.html

https://www.britannica.com/place/Ring-of-Fire

https://en.wikipedia.org/wiki/Ring_of_Fire

https://www.livescience.com/38218-facts-about-pangaea.html

Obrázky:

Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=628327

By Authors of the study: Chuan Huang, Zheng-Xiang Li, Nan Zhang - https://academic.oup.com/nsr/advance-article/doi/10.1093/nsr/nwac205/6726649, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=125961808

Autor: NASA – http://spaceflight.nasa.gov, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2310329

Autor: User:Kieff – Vlastní tvorba založená na: File:Pangaea continents.png, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8161694