Článek
Sešly jsme se po dlouhé době
S holkami se vídáme tak jednou za měsíc, někdy ještě méně. Každá má svoje povinnosti, práci, rodinu. Proto si těch společných chvil tak vážím. Tentokrát jsme vybraly kavárnu v centru, takovou tu modernější s industrial stylem a výběrovou kávou. Sedly jsme si dovnitř, protože venku foukal nepříjemný vítr.
Objednala jsem si cappuccino a malinový dort. Povídaly jsme o všem možném. O tom, jak jedna z nás řeší problémy v práci, jak druhá plánuje rekonstrukci bytu. Bylo to fajn, uvolněné, přesně to, co člověk potřebuje, když má náročný týden za sebou. Čas utekl strašně rychle a najednou jsme koukaly, že sedíme už přes dvě hodiny.
Rozhodla jsem se zaplatit za všechny
Bylo to spontánní rozhodnutí. Jedna z kamarádek měla před týdnem narozeniny a já jsem na oslavu nemohla přijít, protože jsem byla nemocná. Cítila jsem se blbě, že jsem tam nebyla, tak jsem řekla, že dnešek beru já. Holky se bránily, ale nakonec souhlasily s tím, že příště zase ony.
Účet byl něco kolem šesti set korun. Nic hrozného, ale taky ne úplná drobnost. Vytáhla jsem kartu a čekala, až číšník přinese terminál. Přišel s tím takovým lhostejným výrazem, zadal částku a podal mi přístroj. Přiložila jsem kartu a čekala.
Ten zvuk znám až moc dobře
Terminál pípnul dvakrát. Ten krátký, ostrý zvuk, který znamená jediné. Platba neprošla. Podívala jsem se na displej a tam svítilo to ošklivé slovo. Zamítnuto. Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváře.
Číšník se naklonil, podíval se na obrazovku a pak se na mě podíval s takovým výrazem, který bych nejradši nikdy neviděla. A pak to řekl. Nahlas, bez jakékoliv snahy o diskrétnost.
„Tak to vypadá, že tady někdo neutáhl rozpočet do konce měsíce, co?“
Zasmál se u toho. Jako by právě řekl nějaký nevinný vtip. Jenže ten vtip slyšely moje kamarádky. A taky pár lidí u vedlejšího stolu, kteří se otočili.
Chtěla jsem se propadnout do země
Ten pocit studu byl tak intenzivní, že jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Hledala jsem v peněžence jinou kartu, ale věděla jsem, že tam žádnou nemám. Nakonec jsem vykoktala něco o tom, že asi bude problém s bankou, a jedna z kamarádek okamžitě vytáhla svoji kartu a zaplatila.
Bylo mi to strašně trapné. Ne kvůli tomu, že jsem neměla peníze. To se může stát každému, zvlášť pár dní před výplatou. Ale kvůli tomu, jak to ten číšník okomentoval. Jako by mě chtěl veřejně ponížit. Jako by měl právo soudit moji finanční situaci před cizími lidmi.
Co se vlastně stalo s mým účtem
Až později jsem zjistila, že mi banka zablokovala kartu kvůli podezřelé transakci, kterou jsem den předtím udělala přes internet. Nebyl to nedostatek peněz, ale bezpečnostní opatření. Jenže to v tu chvíli nikdo nevěděl. Ani já, ani ten číšník. On si prostě automaticky myslel, že jsem bez peněz, a dal to najevo naprosto nevhodným způsobem.
Když jsem pak volala do banky a kartu mi odblokovali, měla jsem na účtu dost peněz na to, abych ten účet zaplatila třikrát. Ale to už bylo jedno. Ten moment ponížení se nedal vrátit zpátky.
Kamarádky byly skvělé
Musím říct, že holky se zachovaly naprosto úžasně. Nikdo nic nekomentoval, nikdo se neptal, nikdo nedělal vtípky. Ta, co zaplatila, mi pak řekla, ať jí to neposílám, že to bere jako zpožděný dárek k narozeninám. Moc mě to dojalo.
Až když jsme se loučily u auta, jedna z nich mi řekla, že ten číšník byl trouba a ať si z toho nic nedělám. Řekla, že sama zažila podobnou situaci před lety v obchodě a že ví, jak se člověk cítí. Bylo fajn vědět, že v tom nejsem sama. Ale ten pocit studu mi zůstal v hlavě ještě několik dní.
