Článek
Co jsem ve firmě skutečně dělala
Pracovala jsem v administrativě spojené s provozem firmy. Měla jsem na starosti komunikaci se zákazníky, řešila jsem jejich dotazy, reklamace i nestandardní situace. Denně jsem odpovídala na desítky emailů, telefonovala, vysvětlovala postupy a uklidňovala lidi, kteří byli naštvaní nebo zmatení. Znala jsem produkty, podmínky i limity systému lépe než většina kolegů.
Role, kterou nikdo oficiálně neviděl
Postupem času jsem se stala člověkem, na kterého se obraceli noví kolegové. Vysvětlovala jsem jim postupy, učila je pracovat se systémem, upozorňovala na časté chyby. Když někdo onemocněl, přebrala jsem jeho agendu. Když se zaváděl nový proces, testovala jsem ho v praxi a hlásila, co nefunguje. Nikdy jsem k tomu neměla formální název ani příplatek. Prostě to bylo potřeba udělat.
Nikdy jsem nebyla vedoucí, ale často jsem fungovala jako prostředník mezi odděleními. Překládala jsem technické věci do srozumitelného jazyka pro zákazníky a naopak jejich problémy do řečtější podoby pro kolegy. Byla jsem spojka, která držela věci pohromadě, aniž by to bylo vidět v organizační struktuře.
Když se začalo hodnotit podle tabulek
Pak přišla reorganizace a s ní nové popisy pozic. Najednou se řešilo, kdo má jaké kompetence, kurzy a oficiální zkušenosti. Všechno se začalo měřit podle dokumentů. To, že jsem deset let dělala práci, kterou jiní zvládali až po měsících, nikoho nezajímalo. Neměla jsem certifikát. Neměla jsem školení zapsané v systému. Neměla jsem oficiálně přiřazené činnosti, které jsem reálně vykonávala denně.
Při hovoru s vedením mi bylo řečeno, že moje pozice je vlastně spíš podpůrná. Že většinu věcí může dělat kdokoli po krátkém zaškolení. Seděla jsem tam a měla chuť se smát i brečet zároveň. Věděla jsem, kolik detailů, zodpovědnosti a zkušeností ta práce obnáší. Jenže to nebylo nikde napsané.
Náraz do reality
Poprvé jsem si připadala hloupá. Ne proto, že bych něco neuměla, ale protože jsem si nikdy nenechala potvrdit, co všechno dělám. Brala jsem práci jako samozřejmost a věřila, že výsledky mluví samy za sebe. Nemluvily. Mluvily jen papíry a ty o mně říkaly minimum.
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jestli bych se dokázala uplatnit jinde. Jak bych vůbec popsala svou práci v životopise. Uvědomila jsem si, že deset let zkušeností může vypadat jako nic, pokud neumíte použít správná slova a nemáte razítka.
Když si uvědomíte, jak snadno můžete zmizet
Dnes už vím, že problém nebyl v tom, co jsem dělala, ale v tom, že jsem to nikdy nepojmenovala. Byla jsem zvyklá fungovat, ne se prezentovat. A v systému, který hodnotí podle kolonek, to nestačí. Stačí změna struktury a člověk, který roky držel věci v chodu, se ocitne na papíře jako prázdné místo.
Ten pocit, že podle oficiálních dokumentů vlastně nic neumím, se mnou zůstal. Ne jako pravda, ale jako varování. Že práce, která není vidět a zaznamenaná, může kdykoli zmizet. Stejně jako pocit jistoty, na kterém jsem deset let stavěla.
