Článek
Jak ten seznam vypadal
Nebyl to žádný vtip ani náčrt. Byl to normální, přehledný seznam. Dny v týdnu, sloupce, úkoly. Vysávání, nádobí, prádlo, nákupy, koš, koupelna.
U některých věcí bylo moje jméno. U některých jeho. U některých napsáno „střídavě“.
Chvíli jsem na to koukala a nevěděla, jestli se mám smát, nebo být naštvaná.
„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ řekl úplně klidně. „Aby bylo jasno a nehádali jsme se kvůli blbostem.“
Co jsem v tu chvíli cítila
První pocit byl šok. Ne proto, že bych nechtěla dělat věci doma. Ale protože to přišlo tak rychle. Ještě jsme ani pořádně nezačali společný život a už jsme měli rozdělené povinnosti jako ve firmě.
Měla jsem pocit, jako by se něco změnilo dřív, než to vůbec začalo. Jako by se z „my“ stalo něco organizovaného, naplánovaného, rozpočítaného.
A zároveň jsem viděla, že on je úplně klidný. Jako by právě vyřešil problém, který podle něj dřív nebo později přijde.
Proč to udělal
Říkal, že nechce, aby se doma jednou řešilo, kdo dělá víc a kdo míň. Že nechce poslouchat výčitky. Že chce mít systém.
„Chci, aby to bylo fér,“ řekl.
Jenže férovost na papíře a pocit férovosti ve vztahu nejsou vždycky to samé.
Papír říká, kdo co udělal.
Ale neříká, kdo je unavený.
Kdo měl špatný den.
Kdo zrovna nemá sílu řešit další povinnost.
Co se dělo potom
Ten papír nezmizel. Nezměnil se v legraci. Prostě existoval.
Občas jsme se podle něj řídili. Občas ne. A někdy se z něj stal argument.
„Minule jsem dělal koupelnu já.“
„Já jsem minulý týden prala třikrát.“
„Podle seznamu je teď řada na tobě.“
Nebyla to velká dramata. Spíš malé, otravné věci, které se lepí na vztah pomalu a nenápadně.
Nešlo ani tak o práci doma. Šlo o ten pocit, že něco, co by mělo být přirozené, dostalo přesná pravidla.
Že místo aby se věci řešily podle situace, řešily se podle tabulky.
A někdy jsem měla pocit, že když něco udělám navíc, není to vidět. Protože to není „moje položka“.
Jak to vnímám dnes
Ten seznam už dávno nepoužíváme. Ale jeho způsob přemýšlení zůstal.
Pořád někdy slyším věty typu:
„Já už jsem svoje udělal.“
Nebo:
„Tohle jsi měla dělat ty.“
Nejsou to velké hádky. Spíš takové malé trhliny, které se časem ukládají vedle sebe.
A někdy si říkám, že možná by bylo jednodušší, kdyby žádný papír nikdy nevznikl. Protože některé věci se dají rozdělit. Ale některé věci se rozdělit nedají. Třeba pocit, že jste v tom spolu.
