Článek
Pod kontinentálním šelfem severovýchodního pobřeží Spojených států se ukrývá rozsáhlý systém sladkovodních zvodní, který se táhne od New Jersey až do Maine. Stovky metrů pod mořským dnem leží zdroj, který může změnit pohled lidstva na hledání pitné vody.
Náhoda, která čekala padesát let
První náznaky tohoto naleziště se objevily už v 70. letech minulého století, kdy americká vládní loď vrtala v oblasti při průzkumu nerostných surovin a uhlovodíků. V roce 1976 vyvrtali geologové americké geologické služby v rámci projektu AMCOR řadu mělkých sond a sedm mil od pobřeží Marylandu narazili na vodu se salinitou pouhých 0,1 procenta. Tehdy ještě nikdo netušil, jak velký systém se za touto izolovanou anomálií ve skutečnosti rozprostírá. Stejného roku narazila výzkumná loď Glomar Conception při průzkumu metanu na vodu označovanou jako „sladkou nebo osvěženou“ v desítkách lokalit od Georgie až k podmořské mělčině Georges Bank. Vrty však tehdy připomínaly špendlíkové vpichy v rozlehlém mořském dně a vědcům dlouho zůstávala otevřená otázka, zda jde o oddělené čočky nebo jeden propojený systém.
Elektromagnetické vlny prozradily skryté jezero
Skutečný průlom přineslo až nasazení elektromagnetické geofyziky, kterou před dvěma desetiletími začal geofyzik Kerry Key z Lamontovy observatoře Kolumbijské univerzity rozvíjet pro hledání ropných ložisek. Stejná technika, která dříve sloužila ropným společnostem, najednou ukázala svůj zcela jiný a překvapivější potenciál. Geofyzik s kolegou Robem Evansem z Woods Hole Oceanographic Institution se v roce 2015 nalodili na výzkumné plavidlo Marcus G. Langseth a deset dní snímali pobřeží od jižního New Jersey až k Marthině vinici. Slaná voda funguje totiž jako podstatně účinnější vodič než ta sladká, a proto se zóny s nižší slaností v měřených datech rýsovaly jako oblasti odporu. Z analýz vyplynulo, že nález nepředstavuje izolované kapsy, ale souvislá vodonosná tělesa začínající přibližně 183 metrů pod mořským dnem a sahající do hloubky kolem 366 metrů. Podle výpočtů týmu Chloe Gustafsonové z časopisu Scientific Reports z roku 2019 obsahuje souvislý podmořský akviferový systém táhnoucí se podél nejméně 350 kilometrů atlantského pobřeží asi 2 800 krychlových kilometrů vody s nízkou slaností.
Plavidlo, které hledá vodu místo ropy
V roce 2025 se pak na ověření těchto dat vydala mezinárodní expedice s rozpočtem 25 milionů dolarů, kterou financovala americká Národní vědecká nadace společně s Evropským konsorciem pro mořský výzkumný vrt. Plavidlo Liftboat Robert vyplulo z přístavu Bridgeport v Connecticutu vybavené vrtnou věží a po třech měsících v moři proniklo do hloubky mezi tisícem a třinácti sty stopami pod mořským dnem. Vrtná souprava se z prostředí ropných platforem a větrných farem přesunula přímo do služeb vědeckého výzkumu. Po dobu téměř tří měsíců mezi květnem a srpnem 2025 odčerpala posádka vrtu téměř padesát tisíc litrů vzorků vody. Spoluvedoucí expedice, geochemička Karen Johannessonová z University of Massachusetts Boston, uvedla, že o těchto hraničních podzemních systémech, jejich stáří a vlivu na koloběh živin se dosud ví velmi málo. Spoluvedoucí Brandon Dugan, geofyzik z Colorado School of Mines, označil za zlomový okamžik chvíli, kdy první vzorky ukázaly slanost pouhé čtyři tisíciny. Pro srovnání běžná mořská voda na otevřeném oceánu obsahuje slanost přibližně osmkrát vyšší a je nepoživatelná. U nejhlubších míst poklesla slanost dokonce na pouhou jednu tisícinu, což je hodnota porovnatelná s mnoha jezery a řekami na pevnině.
Voda starší než lidská civilizace
Předběžné analýzy naznačují, že většina nalezené vody pochází z dob ledových a uvízla v podloží zhruba před dvaceti tisíci lety v období takzvaného posledního glaciálního maxima. V té době byla hladina světového oceánu zhruba o 120 metrů níže a značná část kontinentálního šelfu představovala suchou zem. Tehdejší krajina tak připomínala otevřenou pláň, kterou žádná tehdejší lidská civilizace nemohla zaznamenat ani zmapovat. Tající ledovce protlačovaly do obnažených sedimentů ohromné množství sladké vody, kterou v nich svou vahou zatlačily hluboko pod povrch. Když led ustoupil a moře vystoupala do své dnešní výše, překryla pevninu pestrá vrstva mořských usazenin, která sladkovodní rezervoár dokonale uzavřela a chrání jej dodnes. Hydrochemická a izotopová data zároveň ukazují, že do akviferu stále prosakuje moderní voda z dešťových srážek a pozemních systémů, kterou pak přílivy postupně vtahují směrem do moře. Akvifer tak nepředstavuje uzavřený fosilní rezervoár, ale spíše živý systém propojený s pevninskými prameny i přílivovou dynamikou.
Velikost, která by zásobila metropole
Před výpravou vědci očekávali, že nalezený akvifer dokáže pokrýt potřeby aglomerace velikosti New Yorku po dobu osmi set let. Skutečnost je ale ještě působivější, vědci v sedimentech objevili sladkou nebo téměř sladkou vodu jak ve vrstvách mělčích, tak hlubších, než předpokládaly geofyzikální modely. Tento poznatek posouvá dosavadní odhady objemu směrem nahoru a naznačuje, že rezervoár může být ještě větší. Na expedici se podílely čtyři desítky vědců ze třinácti zemí, kteří po skončení vrtů převezli odebrané sedimentární jádra do Bremenské univerzity v Německu k podrobné laboratorní analýze.
Otázka, komu vlastně patří
Celý rezervoár se nachází v takzvané výlučné ekonomické zóně Spojených států, která sahá od tří do dvou set námořních mil od pobřeží a kde americká vláda drží svrchovaná práva nad přírodními zdroji. Žádný americký ani mezinárodní zákon zatím přesně neupravuje pravidla těžby vody z podmořských akviferů této velikosti. Profesorka René Priceová z Florida International University pro magazín Newsweek uvedla, že pokud je voda v podmořském akviferu stará stovky až tisíce let, mělo by jít o zdroj nezasažený znečištěním z průmyslové éry. Vzorky pocházejí z prostředí, kam se za tisíce let nedostala lidská ruka ani jediná stopa moderního průmyslu. Stáří odebrané vody se přitom zatím přesně určit nedaří, podle profesora Dugana může mít dvě stě let stejně jako dvacet tisíc. Tlak na hledání nových vodních zdrojů přitom roste, podle Organizace spojených národů přesáhne celosvětová poptávka po sladké vodě její dostupnou nabídku už během následujících pěti let zhruba o čtyřicet procent.
Atlantský objev tak otevírá kapitolu, ve které se podobné podmořské zásobárny mohou stát klíčem k budoucnosti. Expedice se zároveň stala vůbec prvním podrobným a hmatatelným pohledem na takový skrytý podmořský akvifer kdekoli na světě.
Zdroje:
https://www.cnn.com/2025/09/17/climate/freshwater-aquifer-atlantic-ocean-water-crisis
https://news.climate.columbia.edu/2019/06/20/undersea-freshwater-aquifer-northeast/
https://geophysics.mines.edu/expedition-501/
https://www.earth.com/news/hidden-reservoir-of-fresh-water-found-miles-beneath-the-ocean-floor/
https://www.earthdate.org/episodes/undersea-aquifer
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6582133/
https://www.zmescience.com/science/news-science/scientists-just-discovered-a-massive-source-of-drinking-water-hiding-beneath-the-atlantic-ocean/
https://dailygalaxy.com/2026/02/ice-age-freshwater-reservoir-found-off-us-east-coast/
https://www.livescience.com/planet-earth/rivers-oceans/enormous-freshwater-reservoir-discovered-off-the-east-coast-may-be-20-000-years-old-and-big-enough-to-supply-nyc-for-800-years
https://www.earth.com/news/vast-freshwater-aquifer-found-off-new-england-coast-supply-nyc-850-years/
