Pomohli jsme sousedce zateplit dům. Za měsíc nám poslala dopis, že ho na nás chce přepsat

Naše sousedka žila o dvě ulice dál, v domku, který měl už nejlepší roky dávno za sebou. Byla to tichá, drobná žena, která nikoho moc nepotřebovala. Když jsme se s manželem přistěhovali, vždy jen krátce pozdravila přes plot. Nepůsobila nevlídně, spíš zdrženlivě. Časem jsme si začali povídat víc, hlavně o zahradě a počasí.

Jednoho dne se zmínila, že jí dům promrzá a že neví, jak dlouho ještě vydrží. Bylo vidět, že ji to trápí, ale zároveň se bála říct si o pomoc. Manžel tehdy poznamenal, že by se to dalo vyřešit zateplením. A tak to celé začalo.

Manžel kdysi dělal ve firmě, která se právě na zateplování specializovala, takže přesně věděl, co a jak. Nabídl se, že by to zvládl svépomocí, pokud si sousedka zaplatí materiál. Souhlasila okamžitě.

Sehnali jsme výhodně polystyren, lepidlo a omítku, a pustili se do práce. Manžel si vzal pár dní volna, já pomáhala s drobnostmi a sousedka nám vařila kávu, nosila koláče a pořád se omlouvala, že nám dělá starosti. Byla vděčná, až dojemně.

Když práce skončila, dům vypadal skoro jako nový. Byla nadšená, neustále opakovala, že tomu nemůže uvěřit. Všichni jsme měli radost, že se to povedlo. Víc jsme nad tím nepřemýšleli.

Zhruba po měsíci jsem ve schránce našla obálku s jejím rukopisem. Myslela jsem, že nám chce poděkovat. Místo toho jsem ale četla, že se rozhodla přepsat dům na nás. Psala, že nikdy neměla děti a že jsme prý jediní lidé, kteří se k ní chovali s opravdovou laskavostí. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet.

Seděla jsem u stolu a pořád dokola četla ta slova. Manžel byl stejně zaskočený. Říkala jsem mu, že to přece nejde, že to nemůžeme přijmout. Cítila jsem se provinile, jako bychom ji k tomu nějak donutili, i když jsme jen pomáhali.

Ještě ten den jsme za ní šli. Seděla na lavičce před domem a hned poznala, proč jsme přišli. Jen se usmála a řekla: „Ten dům by měl patřit lidem, kteří do něj vnesli nový život.“ Snažili jsme se jí vysvětlit, že to přece nemůže myslet vážně, ale ona trvala na svém.

O pár týdnů později nám zavolala, že má všechno vyřízené a že už je to hotové a čeká jen na náš souhlas a až zemře, dům připadne nám. Stála jsem tehdy na jejím dvoře a měla slzy v očích. Nešlo o dům, ale o ten pocit, že v dnešní době ještě někdo dokáže být tak vřelý a upřímný.