Článek
Obyčejný den jako každý jiný
Bylo sobotní dopoledne, já vařila oběd a dcera se zrovna motala po kuchyni. Řekla jsem jí, ať skočí do obchodu pro pár věcí. Nebyla z toho nadšená, ale nakonec si vzala batoh a odešla. Poslední dobou bývá uzavřená, pořád s mobilem v ruce, a já jsem měla pocit, že si spolu skoro nepovídáme. Vždycky jen kývne, odpoví jednoslovně a zmizí ve svém pokoji.
Když se vrátila, položila tašku na stůl a rychle odběhla do pokoje. Neřešila jsem to, bylo to pro ni typické. Začala jsem vybalovat nákup, ukládala věci do lednice a všechno probíhalo úplně normálně. Až do chvíle, kdy jsem na dně tašky zahlédla složený papírek.
Nevinný lístek, který mě zastavil
Zvedla jsem ho a zpočátku si myslela, že to bude účtenka. Ale nebyla. Byl to kousek sešitu s několika větami napsanými drobným písmem. Nejdřív jsem váhala, jestli to vůbec mám číst, ale zvědavost byla silnější. A taky obava.
Na papíře bylo napsáno něco, co mi ztuhlo krev v žilách: „Už mě to nebaví. Všichni si myslí, že jsem v pohodě, ale já nejsem. Chci zmizet. Jen nevím jak.“ V tu chvíli jsem přestala dýchat. Sedla jsem si ke stolu a papírek držela v ruce, jako by to byla nějaká výbušnina.
Ticho, které křičelo
Nemohla jsem tomu uvěřit. Měla jsem za to, že ji znám, že přece poznám, kdy se trápí. Jenže jsem si uvědomila, že už dávno neznám ani to, jak tráví dny. Vidím ji jíst, spát, smát se u telefonu, ale co se děje uvnitř, o tom jsem neměla tušení.
Seděla jsem tam snad půl hodiny, neschopná pohnout se. Byla jsem v šoku, ve mně se míchal strach, vina a lítost. Když jsem se konečně zvedla, šla jsem ke dveřím jejího pokoje. Měla je zavřené, jako vždy. Zaklepala jsem, ale neozvala se. Zaklepala jsem znovu a otevřela.
Ležela na posteli, sluchátka v uších. Když mě uviděla, jen protočila oči. Ukázala jsem jí ten papírek. Viděla jsem, jak jí tvář zbledla. Chtěla mi ho vzít z ruky, ale já ho nepustila.
Slova, která mě bolela víc než cokoliv jiného
Začala plakat. Řekla, že to napsala před pár dny, když měla pocit, že už nic nemá smysl. Prý se cítila sama, přetížená, unavená. Ve škole prý nic nestíhá, s kamarádkami si nerozumí a má pocit, že mě zklamává. Mluvila a já cítila, jak se ve mně všechno láme.
Nikdy jsem neviděla, že by se tolik bála. Objala jsem ji a držela, i když se bránila. Po chvíli se rozplakala úplně. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme spolu seděly takhle blízko. Neříkala jsem nic, jen ji držela, dokud se neuklidnila.
Dno tašky, které mi otevřelo oči
Večer jsem papírek schovala. Ne proto, že bych ho chtěla zapomenout, ale abych si připomínala, že i když si myslím, že je všechno v pořádku, nemusí být. Druhý den jsme spolu šly na procházku a poprvé po dlouhé době se mnou mluvila otevřeně.
Ten malý kousek papíru, který ležel na dně nákupní tašky, mi zlomil srdce, ale zároveň mi dal šanci začít znovu. Kdybych ho tehdy neobjevila, možná bych dál žila v domnění, že ticho znamená klid. Teď už vím, že někdy křičí i to, co nevydá ani hlásku.
