Článek
Odjezd za lepším životem
Když mi bylo čtyřicet dva, rozhodla jsem se odjet pracovat do Rakouska. Doma jsem vydělávala sotva dvacet tisíc měsíčně a s manželem jsme měli hypotéku na barák, kterou jsme spláceli už deset let. Pořád nám zbývalo dalších patnáct. Manžel pracoval jako řidič kamionu, ale jeho výplata sotva pokrývala běžné výdaje a splátky. Žili jsme od měsíce k měsíci a já věděla, že takhle to dál nejde.
Kamarádka mi poradila agenturu, která zprostředkovávala práci pečovatelek v Rakousku. Turnusy byly čtrnáct dní tam, čtrnáct dní doma. Výdělek kolem padesáti tisíc měsíčně. Pro mě to znělo jako záchrana.
Manžel souhlasil. Domluvili jsme se, že budu posílat domů třicet pět tisíc každý měsíc. On z toho bude platit hypotéku a odkládat na účet, abychom si za pár let mohli dovolit předčasné splacení. Zbytek jsem si nechávala na jídlo a základní potřeby v Rakousku.
Dřina, která měla smysl
První rok byl nejtěžší. Starala jsem se o osmdesátiletou paní po mrtvici. Vstávala jsem v pět ráno, chodila spát kolem jedenácti. Mezi tím praní, vaření, přebalování, procházky, podávání léků. Fyzicky i psychicky vyčerpávající práce. Ale pokaždé, když jsem odeslala peníze domů, cítila jsem hrdost. Dělám to pro rodinu. Pro náš dům. Pro budoucnost.
Manžel mi volal pravidelně, říkal, že všechno běží jak má. Že splátky chodí, že peníze šetří. Občas si postěžoval, že je sám, že mu chybím. Já mu věřila. Proč bych neměla? Byli jsme spolu dvacet let.
Když jsem přijížděla domů, většinou jsem odpočívala. Neměla jsem sílu kontrolovat účty nebo výpisy. A upřímně, ani mě to nenapadlo. Důvěřovala jsem mu úplně.
Návrat a první podezření
Po třech letech jsem se rozhodla vrátit natrvalo. Tělo už to nezvládalo a já jsem si říkala, že jsme našetřili dost na to, abychom hypotéku splatili nebo aspoň výrazně snížili. Počítala jsem, že za tu dobu šlo domů přes milion dvě stě tisíc korun. To je slušná částka.
První týden po návratu jsem chtěla zajít do banky a probrat možnosti předčasného splacení. Manžel byl nervózní, vymlouval se, že má práci, že to počká. Já jsem netrvala na svém. Ale začalo mi to vrtat hlavou.
Jednou odpoledne, když odjel na šichtu, jsem našla složku s výpisy z účtu. A tam se mi zhroutil svět.
Pravda v číslech
Hypotéka nebyla splacená ani o korunu navíc. Splátky chodily minimální, tak jak byly nastavené od začátku. Žádné mimořádné splátky, žádné úspory. Peníze, které jsem posílala, zmizely úplně jinde.
Procházela jsem výpis za výpisem a skládala si obraz. Pravidelné platby v restauracích, barech, sázkových kancelářích. Nákupy elektroniky, které jsem doma nikdy neviděla. Převody na účet, který jsem neznala. Později jsem zjistila, že patřil ženě z vedlejšího města.
Seděla jsem na podlaze obýváku a brečela. Tři roky. Tři roky jsem vstávala za tmy, usínala vyčerpaná, vzdala se času s rodinou, obětovala své zdraví. A on to celé rozhazoval. Na sázky, na hospody, na jinou ženu.
Konfrontace bez omluvy
Když přišel domů, čekala jsem ho s výpisy na stole. Nesnažil se ani lhát. Jen pokrčil rameny a řekl, že jsem stejně nikdy nebyla doma, tak co jsem čekala. Jako by to byla moje vina. Jako by tři roky oběti znamenaly, že si zasloužím podvod.
Nehádali jsme se dlouho. Nemělo to smysl. Viděla jsem v jeho očích, že nelituje toho, co udělal. Lituje jen toho, že jsem to zjistila.
Do měsíce jsem podala žádost o rozvod. Dům, na který jsem dřela, připadl z poloviny jemu. S hypotékou, která je pořád skoro stejně vysoká jako před třemi lety. Z mých peněz nezbylo nic.
Někdy ti nejbližší ublíží nejvíc
Dnes žiju v malém pronajatém bytě. Pracuju jako pečovatelka tady v Česku, za třetinový plat oproti Rakousku. Ale aspoň vím, kam jde každá koruna. Naučila jsem se, že důvěra je krásná věc, ale zaslepená důvěra je nebezpečná. A že člověk, kterému věříte dvacet let, vás může zradit za jediný měsíc, když se naskytne příležitost. Nepíšu tohle proto, abych někoho varovala před odchodem do zahraničí. Píšu to proto, že někdy ta nejtěžší lekce přijde od člověka, který vám měl být oporou.
