Článek
Silvestr, který nic nenaznačoval
Na Silvestra jsme byli u přátel. Smáli jsme se, přáli si do nového roku to nejlepší, fotili se. Když se teď na tu fotku dívám, vidím dva lidi, kteří vypadají úplně normálně. Spokojený pár. On má ruku kolem mých ramen, já se usmívám. Nic na tom snímku nenaznačuje, co přijde za pár týdnů.
Celé svátky proběhly v pohodě. Vánoce u jeho rodičů, pak u mých. Dárky, cukroví, procházky v zasněžené přírodě. Klasika, kterou jsme opakovali každý rok. Patnáct let stejný rituál. Patnáct let jistoty, že vím, s kým usínám a s kým se probouzím.
Zpětně hledám signály. Něco, co jsem měla vidět. Nějaký náznak, že se něco děje. Ale nic nenacházím. Buď to uměl perfektně skrývat, nebo se to v něm zlomilo až později. Nevím, co je horší.
Ten večer v lednu
Bylo to třetí lednový týden. Přišel z práce později než obvykle, což samo o sobě nebylo nic divného. Sedla jsem na gauč s knihou, on si sedl naproti. Neotevřel pivo, nepustil televizi. Jen seděl a díval se někam za mě.
Zeptala jsem se, jestli je všechno v pořádku. Chvíli mlčel. A pak řekl tu větu, která se mi vypálila do paměti.
Už tě nemiluju. A nevím, jestli jsem tě vůbec kdy miloval.
Pamatuji si, jak se mi zastavil dech. Jak jsem čekala, že se zasměje a řekne, že si dělá srandu. Ale on se neusmál. Díval se na mě s výrazem, který jsem za těch patnáct let nikdy neviděla. Jako by se díval na cizího člověka.
Patnáct let v jedné větě
Ta věta mě pronásledovala týdny. Ne ta první část. Tu bych časem možná dokázala přijmout. Lidé se mění, city se vytrácejí. Bolí to, ale dá se to pochopit.
Ale ta druhá část. Že neví, jestli mě kdy miloval. To znamenalo, že těch patnáct let bylo možná od začátku lež. Všechny ty chvíle, kdy mi říkal, že mě miluje. Všechny plány, které jsme spolu dělali. Všechny krize, které jsme překonali. Bylo to vůbec skutečné?
Ptala jsem se ho. Chtěla jsem vysvětlení. Chtěla jsem vědět, co se změnilo, kdy se to změnilo, proč. Ale on jen krčil rameny. Prý to tak prostě cítí. Prý si uvědomil, že celý život žil v nějakém autopilotu a teď se probudil.
A já jsem zůstala stát uprostřed trosek a nevěděla jsem, co z toho, co jsme spolu prožili, bylo vůbec pravdivé.
Stěhování a prázdný byt
Odstěhoval se během dvou týdnů. Nebyl zlý, nebyl nepříjemný. Byl jen vzdálený. Jako by už v hlavě žil úplně jinde a fyzicky tu jen dokončoval nějaké administrativní záležitosti.
Pamatuji si, jak odnesl poslední krabici. Stála jsem v předsíni a dívala se na prázdné místo, kde stávaly jeho boty. Patnáct let jsem přes ně klopýtala. A teď tam najednou nic nebylo.
Byt mi připadal obrovský. Každý kout křičel jeho nepřítomností. Jeho hrnek v kuchyni. Jeho polštář na posteli. Jeho vůně, která se ještě týdny vznášela v šatníku.
Kamarádky říkaly, že čas zahojí všechno. Že si najdu někoho lepšího. Že on za to nestojí. Jenže ony nechápaly. Já jsem nepřišla jen o partnera. Já jsem přišla o patnáct let vlastního života, o kterých jsem najednou nevěděla, jestli byly skutečné.
