Článek
Jak jsem se k té práci vlastně dostala
Nepřišla jsem s tím já. Nabídka zazněla u rodinného oběda, mezi polévkou a hlavním chodem. Prý se hodím, prý to zvládnu, prý to bude jen pár hodin týdně. Všichni se tvářili, že je to ideální řešení. Já taky. V tu chvíli mi ani nenapadlo, že se práce může začít míchat s rodinnými vztahy způsobem, který se špatně vrací zpátky.
Začala jsem dělat administrativu a postupně přibývaly další úkoly. Faktury, e maily, tabulky, věci, které nikdo jiný dělat nechce. Pracovní doba se roztáhla, ale pořád jsem si říkala, že to je v pohodě. Je to přece rodina.
První měsíc ticha
Když přišel první výplatní termín a na účtu nic nepřistálo, byla jsem nervózní, ale mlčela jsem. Říkala jsem si, že se určitě jen zapomnělo. Druhý den taky nic. Třetí den už jsem měla připravenou zprávu, ale smazala jsem ji. Připadat si jako někdo, kdo se musí doprošovat o peníze za odvedenou práci, je nepříjemné samo o sobě. Když jde navíc o tchána, je to ještě horší.
Nakonec peníze přišly bez vysvětlení. Bez omluvy. Jako by se nic nestalo. A já jsem si řekla, že to byla jednorázová věc.
Opakující se scénář
Jenže další měsíc to bylo stejné. A další taky. Výplata nikdy nepřišla včas. Vždycky jsem čekala. Počítala jsem v hlavě, kolik dní je ještě společensky únosné mlčet. Přemýšlela jsem, jestli tím, že se neozývám, dávám najevo slabost. Nebo jestli bych naopak připomenutím narušila křehkou rodinnou rovnováhu.
Nejhorší na tom je, že svou práci odvádím poctivě. Všechno je hotové, odevzdané, bez chyb. Nejde o to, že by nebyl důvod platit. Jde jen o to, že nikdo nehlídá hranice, když se práce tváří jako rodinná výpomoc.
Ticho u rodinného stolu
U společných setkání se o tom nemluví. Bavíme se o běžných věcech, o plánech, o počasí. Já přitom v hlavě přepočítávám výdaje a říkám si, jestli už mám dost odvahy to znovu otevřít. Všichni ostatní se tváří v klidu. Nikdo se neptá, jestli je všechno v pořádku.
Je zvláštní sedět u stolu s někým, kdo vám dluží peníze, a zároveň řešit, kdo si dá dezert. Ta schizofrenie mezi pracovním a rodinným světem mě unavuje víc než samotná práce.
Proč pořád váhám
Mohla bych to utnout. Nastavit jasná pravidla, termíny, připomínky. Jenže pokaždé, když to chci udělat, ozve se ve mně hlas, který říká, že to přeháním. Že rodina přece není firma. Že bych měla být vděčná za příležitost.
Jenže vděčnost mi nezaplatí nájem ani energie. A tak každý měsíc znovu stojím před stejnou otázkou. Mlčet a doufat, nebo se ozvat a riskovat napětí, které se pak přenese i do soukromí.
Jedna myšlenka, která se mi vrací
Poslední dobou si stále častěji uvědomuji, že nejde jen o výplatu. Jde o respekt. O to, jestli je moje práce brána vážně, nebo jestli se automaticky počítá s tím, že vydržím, protože patřím do rodiny. A to je otázka, která mě pronásleduje i ve chvílích, kdy už mám dávno vypnutý počítač a snažím se myslet na něco úplně jiného.
