Článek
Nevinná náhoda
Začalo to náhodou. Rozbila se mi žehlička. Stará, dobrá, patnáct let sloužila. Jednou ráno prostě nejela. Cvakla jsem vypínačem, nic. Zkusila jsem jinou zásuvku, nic.
Normálně bych běžela do obchodu. Normálně bych koupila novou ještě ten den. Žehlička je přece nutnost. Základ domácnosti. Bez žehličky se nedá žít.
Ale ten den jsem neběžela. Nevím proč. Možná jsem byla unavená. Možná líná. Možná jsem si řekla: jeden den bez žehlení přežiju.
Jeden den se protáhl na týden. Týden na měsíc. Měsíc na rok.
A svět se nezbořil.
Co jsem žehlila třicet let
Všechno. Opravdu všechno.
Košile manžela – logické, ty se žehlí. Kalhoty – taky dobře, ať vypadá slušně. Ale taky trička. Ponožky. Spodní prádlo. Utěrky. Povlečení. Ubrusy, které nikdo nevidí, protože na nich stojí váza.
Proč? Protože se to dělá. Protože mě to naučila máma. Protože tchyně žehlí všechno a vždycky se ptala, jestli já taky.
Třicet let jsem stála u prkna. Hodinu denně, někdy dvě. Tisíce hodin za život. Tisíce hodin s párou v obličeji, s bolestí v zádech, s pocitem, že dělám něco důležitého.
A přitom, koho to zajímalo? Kdo se díval na moje vyžehlené utěrky a říkal: páni, jaká hospodyně?
Nikdo. Nikdo kromě tchyně.
První neděle bez žehlení
První neděli bez žehličky jsem nevěděla, co se sebou. Třicet let jsem v neděli odpoledne žehlila. Rituál. Televize, žehlicí prkno, hromada prádla.
Seděla jsem v obýváku a koukala na tu hromadu. Nežehlená. Pomačkaná. Strašná.
Nebo ne?
Vzala jsem tričko. Natřásla jsem ho, pověsila na ramínko. Vypadalo… normálně. Trochu pomačkané, ale normálně.
Zkusila jsem košili. Tu jsem vytáhla z pračky ještě vlhkou, pověsila na ramínko, narovnala límec. Uschla. Vypadala skoro jako vyžehlená.
Manžel přišel domů. Oblékl si košili. Nic neřekl.
Děti přišly na oběd. Utíraly se do nežehlených utěrek. Nic neřekly.
Nikdo si nevšiml. Nikdo kromě mě.
Tchyně přijela na návštěvu
Za měsíc přijela tchyně. Osmdesát dva, bystrá, všímavá. Oči jako rentgen.
Seděly jsme v kuchyni, pily kávu. Všechno normální. Pak vstala, že půjde na záchod.
Vrátila se s obličejem, který jsem znala. Ten obličej, co říká: něco je špatně, ale neřeknu to přímo.
„Jano, ty máš nové utěrky?“
„Ne. Proč?“
„Vypadají jinak.“
Vypadají jinak. Nežehleně. Pomačkaně. Špatně.
„Rozbila se mi žehlička,“ řekla jsem.
„A nekoupila jsi novou?“
„Ještě ne.“
Dívala se na mě. Mlčela. To mlčení bylo hlasitější než jakákoliv výčitka.
Rozhovor, který nikdy neproběhl
Chtěla jsem jí říct: mám padesát pět let. Třicet let žehlím. Třicet let stojím u prkna a žehlím ponožky, které nikdo nevidí, protože jsou v botách. Třicet let žehlím povlečení, které se pomačká za pět minut, protože na něm spíme.
Chtěla jsem jí říct: kolik hodin života jsem prosála u toho prkna? Kolik knih jsem nepřečetla? Kolik procházek jsem nevyšla? Kolik odpolední jsem nevyseděla v kavárně?
Chtěla jsem jí říct: vy jste žehlila celý život, protože jste musela. Protože se to dělalo. Protože vás tak naučili. Ale já nemusím. Už ne.
Neřekla jsem to. Řekla jsem: „Koupím novou příští týden.“
Nekoupila jsem.
Tchyně zavolala dceři
Tchyně nezavolala mně. Zavolala dceři.
„Tvoje máma nežehlí.“
„Já vím.“
„A tobě to nevadí?“
„Proč by mi to mělo vadit?“
Dcera mi to vyprávěla večer. Smála se.
„Babi si myslí, že se ti rozpadá manželství. Že táta odejde, protože mu nežehlíš košile.“
Smály jsme se obě. Táta seděl v obýváku v pomačkané košili a díval se na fotbal. Nevypadal, že by někam odcházel.
„Babi je z jiné doby,“ řekla dcera. „Ona žehlí i ponožky.“
„Já vím. Já taky žehlila.“
„Vážně? Proč?“
Proč. Dobrá otázka. Proč jsem třicet let žehlila ponožky? Protože tchyně žehlila ponožky. Protože máma žehlila ponožky. Protože se to dělá.
„Už nežehlím,“ řekla jsem.
„Správně.“
Dneska ráno u skříně
Dneska ráno jsem stála u skříně. Manželova košile, trochu pomačkaná. Moje halenka, trochu pomačkaná. Utěrky v kuchyni, trochu pomačkané.
Všechno trochu pomačkané. A všechno v pořádku.
Rok bez žehlení. Rok, kdy jsem přečetla dvacet knih. Rok, kdy jsem ušla stovky kilometrů na procházkách. Rok, kdy jsem seděla v kavárně a dívala se na lidi. Rok, kdy jsem žila.
Svět se nezbořil.
Tchyně má pořád problém. Pořád se dívá na moje utěrky a mlčí. Pořád si myslí, že jsem špatná hospodyně.
Ale já vím, že nejsem. Jsem žena, která přestala dělat něco zbytečného. Která si vzala zpátky patnáct dní v roce. Která se rozhodla, že pomačkaná košile je v pořádku.
A jestli to tchyni vadí – to je její problém.
Ne můj.
Už ne.
