Článek
Začalo to nevinně
Na tu prohlídku jsem šla s tím zvláštním pocitem, kdy člověk ještě nic nevlastní, ale už si potichu zkouší představovat, jak by tam mohl žít. Jak by si postavil hrnek na linku. Kam by dal boty. Jak by v tom prostoru znělo ticho v neděli ráno.
Ten byt byl ve čtvrti, kde jsem strávila většinu života. Znám tu zvuky ráno, vím, kdy vyváží popelnice, vím, kdy se rozsvěcí světla v oknech naproti. Nechtěla jsem začínat někde úplně jinde. Chtěla jsem jen zmenšit život, ne ho převrátit.
Makléř byl milý, trochu uspěchaný, takový ten typ člověka, co má pocit, že ticho je chyba, kterou musí rychle zaplnit slovy.
„Tohle je opravdu dobrá nabídka, tyhle byty se tu moc neobjevují,“ říkal, zatímco hledal klíče.
Vešli jsme dovnitř
Byt byl hezký. Ne takový ten typ, co vás udeří do očí. Spíš takový, který musíte chvíli pozorovat, než si k němu vytvoříte vztah.
Obývák byl světlý. Kuchyň menší, ale použitelná. Ložnice do dvora, kde byl klid, takový ten hluboký městský klid, který existuje jen mezi zdmi starých domů.
Chodila jsem za ním, poslouchala ho, přikyvovala. Snažila jsem se představit si tam svoje věci. Šlo to. Ale jen napůl. Jako když si zkoušíte kabát, který je hezký, ale někde trochu táhne.
Ukazoval zásuvky, vypínače, podlahu, okna.
Říkal věci, které dávají smysl. Nová elektřina. Opravené stoupačky. Nízké náklady.
A já jsem pořád přikyvovala. Usmívala se. Tak, jak se usmíváte, když nechcete nikoho zklamat, i když ještě ani nevíte, jestli se rozhodnete pro ano.
Venku
Zamkl dveře. Sešli jsme schody. Vyšli ven před dům.
A tam jsem ji uviděla.
Na domě hned vedle visela malá cedule. Nic výrazného. Jen BYT NA PRODEJ a telefonní číslo. Taková ta obyčejná cedule, kolem které by člověk normálně prošel, kdyby zrovna nehledal nový život.
Ukázala jsem na ni dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jestli je to slušné.
„Prosím vás… prodává se i tenhle?“
Podíval se tam. Chvíli mlčel.
„Ano,“ řekl pak. „Ten ale není můj.“
Přikývla jsem.
„Aha. Dobře.“
Nic víc. Žádná scéna. Podali jsme si ruce. Popřál mi hezký den. Já jemu taky.
Druhá prohlídka
Zavolala jsem na to číslo z cedule ještě na chodníku. Měla jsem zvláštní pocit, že dělám něco trochu nezdvořilého, i když jsem jen stála před domem a dívala se nahoru na cizí okna.
Řekli mi, že makléř je poblíž a může přijet. Zůstala jsem tam stát, opřená o zábradlí, a dívala se na lidi, co chodili kolem s taškami z obchodu a psy na vodítku. Asi za hodinu opravdu přijelo auto. Vystoupil jiný makléř, starší, klidnější. Podal mi ruku a bez zbytečných řečí mě vzal dovnitř.
Když odemkl dveře toho druhého bytu a já vešla do chodby, kde to vonělo barvou a prázdným prostorem, měla jsem pocit, že jsem možná narazila na místo, kde bych jednou mohla opravdu bydlet. Byt jsem si ihned zamilovala a byla jsem rozhodnutá.
Večerní telefonát
První makléř volal večer.
„Tak co, přemýšlela jste nad tím bytem?“ zeptal se.
Jeho hlas byl pořád profesionální. Ale už ne tak lehký jako odpoledne.
„Ano,“ řekla jsem pomalu. „Přemýšlela.“
Chvíli bylo ticho.
„A máte zájem?“
Nadechla jsem se. Cítila jsem ten starý známý pocit, kdy chcete říct něco pravdivého, ale víte, že to druhého nepotěší.
„Já jsem si vybrala ten druhý,“ řekla jsem.
„Jaký druhý?“
A už jsem věděla, že ví.
„Ten vedle. Ten, co není váš.“
Ticho. Dlouhé. Nepříjemné. Takové to ticho, kdy slyšíte vlastní dech.
Pak jen:
„Aha.“
Jedno slovo. Krátké. Tvrdé. Zavřené.
„Tak hodně štěstí,“ dodal nakonec.
A položil to.
Dozvuky
Seděla jsem ještě chvíli u stolu a měla jsem ten zvláštní pocit viny, který přichází, i když víte, že jste nic špatného neudělali. Jen jste si vybrali něco jiného, než někdo čekal.
Pak jsem si ale představila ten druhý byt. Větší okno. Více světla. Ten pocit, který přišel hned, když jsem ho viděla na fotce. Takový ten tichý vnitřní klid, který se nedá vysvětlit.
Už nechci vybírat věci podle toho, kdo je prodává.
Ne podle toho, kdo je milejší.
Ne podle toho, kdo si na mě udělal čas.
Chci vybírat podle toho, kde se mi bude žít.
Protože byt není o makléři.
Je o tom, kde ráno otevřu okno.
Kde postavím hrnek na linku.
Kde budu žít obyčejné dny, které nakonec tvoří celý život.
A to je víc než cizí uražené „aha“.
