Článek
Jak to začalo
Vešla jsem dovnitř a hned jsem cítila, že jsem tam trochu navíc. Ne kvůli lidem, nikdo tam zrovna nebyl. Ale kvůli tomu tichu, světlu a tomu, jak všechno působilo uhlazeně a křehce.
Prodavačka stála za pultem a krátce se na mě podívala. Ten pohled byl rychlý, ale stačil. Sjel z bot nahoru až k obličeji a zase zpátky.
„Dobrý den,“ řekla jsem normálně.
„Dobrý den,“ odpověděla, ale už u toho sledovala, kam jdu.
Začala jsem si prohlížet věšáky. Nechytala jsem nic do ruky hned, jen jsem se dívala. A celou dobu jsem cítila její oči v zádech.
Ten pocit, když víte, že vás někdo hlídá
Přesunula se blíž ke mně. Ne nápadně. Ale dost na to, abych věděla, že tam je kvůli mně.
Vzala jsem do ruky jedny šaty. Obyčejné, černé, nic extravagantního. Jen jsem si je přidržela před sebou.
O krok blíž.
V tu chvíli jsem si připadala, jako bych tam byla podezřelá jen tím, jak vypadám. Ne zákazník. Spíš někdo, kdo by mohl něco vzít a utéct.
Otočila jsem se na ni a zeptala se:
„Můžu si je zkusit?“
„Kabinky jsou vzadu,“ řekla. A dodala: „Já vám je klidně podržím.“
Bylo to řečené mile. Ale ten tón… byl jiný. Jako kdyby nabízela pomoc, ale zároveň kontrolu.
V kabince
Stála jsem tam a dívala se na sebe v zrcadle. Montérky na zemi, pracovní tričko, vedle toho ty šaty. A najednou jsem si připadala hloupě, že mě vůbec napadlo tam jít.
Šaty byly hezké. Seděly dobře. Ale já už věděla, že si je nekoupím.
Ne kvůli ceně.
Kvůli tomu pocitu.
Když jsem vyšla ven, stála kousek od kabinek.
„Tak co, sedí vám?“ zeptala se.
„Ano,“ řekla jsem. „Ale nechám to být.“
Ten moment u odchodu
Šla jsem ke dveřím a cítila jsem její pohled až do poslední chvíle. Neřekla nic nepříjemného. Nic urážlivého. Všechno bylo vlastně formálně v pořádku.
Ale stejně jsem odcházela s pocitem, že jsem tam byla jen tolerovaná. Ne vítaná.
U dveří jsem se ještě otočila a řekla:
„Víte, já tu fakt přišla nakupovat.“
Na chvíli ztuhla. Pak jen řekla:
„Já jsem nic neříkala.“
A měla pravdu. Neřekla.
Co mi došlo
Ten den mi došlo, jak moc rychle děláme závěry. Podle oblečení. Podle toho, odkud zrovna přijdete. Podle toho, jestli zapadáte do prostředí.
Možná si myslela, že jen koukám. Možná si myslela, že nemám na to tam nakupovat. Možná si myslela, že si musím dát pozor.
Já si z toho odnesla hlavně to, že člověk nikdy neví, kdo před ním stojí. A že někdy stačí jeden pohled, aby někdo odešel s pocitem, že tam vlastně neměl chodit.
