Článek
Jak jsem čekala a nic se nedělo
O zasnoubení jsem mluvila opatrně. Nechtěla jsem na něj tlačit, jen jsem si přála vědět, kam náš vztah směřuje. Když jsme se o tom bavili poprvé, odbyl to slovy, že má moc práce. Podruhé řekl, že chce nejdřív dořešit finance. Potřetí se už jen pousmál a změnil téma. Začalo mě to zraňovat. Připadala jsem si jako někdo na vedlejší koleji a zároveň jsem si říkala, že přece nechci žít v nejistotě.
V té době jsme trávili hodně času s jeho nejlepším kamarádem. Byl uvolněný, přátelský a na rozdíl od mého partnera si všímal detailů. Všiml si, když jsem byla unavená, když jsem měla nové šaty nebo když jsem potřebovala jen obyčejné povzbuzení. Nebyla v tom žádná romantika, jen mi připomínal, že jsem pro někoho viditelná.
Jak se to začalo lámat
Jednoho večera jsme seděli u stolu po společné večeři. Rozhovor se stočil na vztahy. Kamarád se mě zeptal, jestli plánujeme svatbu. Odpověděla jsem, že asi ne, protože partner o tom nechce mluvit. On jen kývl a řekl, že je to škoda, protože bych podle něj byla skvělá manželka. Byl to nevinný kompliment, ale právě v tu chvíli se partner poprvé za celou dobu tvářil opravdu dotčeně.
Nevěděla jsem, proč mě jeho reakce tolik překvapila. Možná proto, že mi nikdy nedal najevo, že by o mě mohl přijít. Až ten večer jsem si uvědomila, jak ochotně přijímá mou trpělivost, ale sám mi žádnou jistotu nedává.
Jak jsem posunula hranici
Neudělala jsem nic dramatického. Jen jsem začala být k jeho kamarádovi vřelejší. Smála jsem se jeho vtípkům, odpovídala jsem mu víc, než bylo nutné. Nijak jsem to neplánovala. Prostě jsem byla žena, která chce cítit pozornost. A ta pozornost přišla. Nebyla přehnaná, jen lidská, ale stačila k tomu, aby si toho partner všiml.
Najednou se začal zajímat. Ptát se, kde jsem, když jsem se pozdržela. Začal mluvit o společné budoucnosti. Dokonce naznačil, že by možná měl něco vymyslet, aby mi dokázal, že to se mnou myslí vážně. Byl to úplně jiný tón než všechny jeho vyhýbavé odpovědi předtím.
Co následovalo
Když pak jedno odpoledne přišel s krabičkou, nebrečela jsem štěstím. Připadalo mi to celé zvláštní. Nečekané. Místo radosti jsem cítila otázky. Dělal to proto, že chce mě, nebo proto, že nechce, abych se dívala jinam. Nepřijala jsem to hned. Požádala jsem o čas, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě žádá o ruku z lásky nebo ze strachu. Později jsem řekla ano, ale dodnes si nejsem jistá.
