Přítel mě požádal o ruku, ale stanovil si jednu podmínku. Okamžitě jsem odmítla

Byli jsme spolu tři roky. Měli jsme byt, psa, plány do budoucna. Poslední měsíce jsem už tušila, že by mohl přijít ten velký den, a opravdu – požádal mě o ruku. Byli jsme u jezera, zapadající slunce, všechno jako z filmu. Klekal si přede mnou, ruce se mi třásly, srdce mi bušilo. A pak to přišlo.

Podal mi prsten, usmál se a řekl, že by byl šťastný, kdybych si ho vzala. Jenže hned dodal, že má jednu podmínku. Že pokud si ho chci vzít, musím přestat pracovat. Prý by se necítil dobře, kdyby jeho žena chodila do kanceláře a trávila čas mezi cizími muži. Chtěl, abych zůstala doma, starala se o domácnost a případně o děti, až přijdou.

Zpočátku jsem si myslela, že to snad nemyslí vážně. Ale on to řekl klidně, s přesvědčením, že je to správné. Vysvětloval mi, že vydělává dost peněz pro oba a že by bylo přirozené, kdybych byla doma. Neřekl to zle, ale v jeho tónu bylo něco, co mi sevřelo hruď. Najednou jsem si připadala jako věc, o které rozhoduje někdo jiný.

Milovala jsem ho, ale ta věta mě vrátila na zem. Uvědomila jsem si, že si mě chce vzít ne jako partnerku, ale jako součást své představy o ideálním životě. A do té jeho představy se nevešla žena, která má vlastní názor, vlastní peníze a vlastní sny. Viděla jsem, jak mě pozoruje, jak čeká na odpověď, a cítila, že kdybych řekla ano, ztratila bych sama sebe.

Podívala jsem se na něj, na ten prsten, a řekla jsem ne. Ne proto, že bych ho nemilovala, ale protože jsem věděla, že bych s ním byla nešťastná. Nechtěla jsem žít podle jeho pravidel. Zůstala jsem stát u jezera, on se díval do vody a mlčel. Bylo to trapné, tiché a bolestivé. Ale bylo to správné.

Dlouho jsem o tom přemýšlela. O tom, jak snadno se může romantika změnit v past. Láska podle mě nemá mít podmínky. Nemá se měnit v dohodu, kde jeden ztrácí svobodu, aby druhý měl klid. Kdybych tenkrát kývla, zradila bych samu sebe. A když se teď ohlédnu zpět, vím, že to nebyla ztráta, ale záchrana.