Článek
Dobře zaplacená metla lidstva
Češi se tradičně vyhřívají na vrcholu celoevropského žebříčku mapujícího spotřebu alkoholu, to jest čistého lihu „na hlavu“. Čísla Českého statistického úřadu (ČSÚ) nám už několik let konzistentně přisuzují devět, respektive necelých deset litrů oné čiré tekutiny v přepočtu na jednoho Čecha ročně.
Žádná z našich vlád se tím však v minulých letech, až na krátké období slibů po metanolové aféře, neuznala za vhodné vážněji zabývat.
Kdo ze současného obchodu s alkoholem profituje, proč k tomu politici mlčí a jaké jsou konsekvence jejich mimořádné tolerance?
Tolerance k alkoholu
Celospolečenská tolerance vůči alkoholu je v Česku dlouhodobě nadstandardní. Alkoholické nápoje jsou naprostou samozřejmostí tradičního životního stylu, označovanou dokonce za jakousi specifickou součást našeho kulturního dědictví.
Ať už ale chceme nebo ne, alkohol je komodita splňující veškeré parametry drogy – stejně tak jako například marihuana či pervitin. Většina populace ho ovšem vnímá pouze jako v podstatě neškodný prostředek ke společenskému povyražení.
Stačí „pít s rozumem“, hlásají slogany výrobců. Právě rozum totiž vinou alkoholu postupně ztrácíme. S každou vypitou skleničkou si můžete začít odpočítávat odumírající mozkové buňky. Ta čísla jsou dost vysoká, takže vřele doporučuji pořídit si pro tento účel výkonnou a hlavně snadno ovladatelnou kalkulačku.
Ne, nemylte se, nejsem žádný patologický asketa ani ortodoxní puritán. Jistě, proč si nedat skleničku? Proč nezajít „na jedno“?
A když ještě uznáme, že spousta zajímavých projektů a nápadů se původně zrodila v hlavách konzumentů většího než malého množství neplánovaných digestivů, co lze vlastně namítnout? Snad jen tu maličkost, že z hlediska našeho zdraví je alkohol řečeno bez obalu jed, který se v lidském organismu dokáže obdivuhodně rychle etablovat a vytvořit během velmi krátkého časového období fatální drogovou závislost.
Fundamentální rozdíl mezi alkoholem a heroinem, kokainem, marihuanou či pervitinem není tedy paradoxně otázkou jejich reálné nebezpečnosti, ale prostého společenského usu, jenž – z důvodů jakkoliv sporných – označuje alkohol adjektivem „legální“.
U každé benzinové pumpy naleznete přeplněné regály, blýskající se etiketami nejrůznějších alkoholických nápojů (vítaná služba řidičům?).
Alkohol je tradičně výnosné zboží, a proto i reklamě na lihoviny budiž požehnáno.
V hlavním televizním vysílacím čase si pravidelně můžete vybírat mezi lákavě orosenými lahvemi zaručeně nejlepšího piva i tvrdého alkoholu. Nazvěme to oblíbeným termínem někdejších tvůrců privatizace – „volná ruka trhu.“ V případě alkoholu má tato ruka až nečekaně dlouhé prsty, které dosáhnou třeba až do na první pohled tak protikladné sféry, jako je vrcholový sport.
A přece koexistují přímo v harmonické synergii.
Naše nejvyšší fotbalové a hokejové ligy si za své generální sponzory standardně volí velké pivovary, z čehož pak vzniká třeba Staropramen extraliga či Gambrinus liga a další.
Na klubové úrovni je to už rutina, přesto však, když výrobce alkoholu jmenujeme dokonce už i generálními partnery hokejové a fotbalové reprezentace této země, možná teprve poté si v plné šíři uvědomíte onen smutný a znepokojivý fakt, co všechno je dnes možné v Česku získat za dobrý peníz, ať už pochází odkudkoliv.
Na alkohol nám nesahejte!
A jako by toho nebylo málo, nyní přibyl příznivcům lihového moku ještě další spolehlivý pomocník a spojenec - pandemie koronaviru a z ní čile se rekrutující psychické problémy způsobené sociální izolací, zvyšující se nezaměstnaností, celkovou ekonomickou krizí, rozvratem rodiny atd. Je na bíledni, že to všechno nám dává nezadatelné, legitimní právo začít si tyto rány osudu hojit jak jinak než alkoholem. Z intenzivní domácí konzumace „ohnivé vody“ se také v posledních měsících stala v mnoha domácnostech oblíbená a vyhledávaná kratochvíle.
Možná, že poslanci nevědí, že alkohol dnes ve velkém konzumují už dvanáctiletí, netuší, jak nevratně ničí lidský organismus, zvláště orgán nutný k přemýšlení a také občasnému rozpomenutí se na své sliby. Nemají patrně zdání, že u alkoholu vzniká celoživotní závislost, mnohem silnější, než ta na cigarety nebo že do kategorie rizikové spotřeby alkoholu spadá momentálně až 900 tisíc Čechů.
Můžeme nad tím bědovat a lamentovat, nicméně jde pouze o historické konsekvence naší vlastní neschopnosti dotáhnout věci do zdárného konce.
Vždyť si vzpomeňte, jak se po metanolové aféře čeští politici předháněli v revolučních návrzích, kterak co nejpřísněji omezit konzumaci alkoholu, včetně reklamy na něj.
Zvýšit spotřební daň a tím pádem i ceny lihovin a nekompromisně omezit tvrdý alkohol!
Návrh zákona, jenž později razantně omezil kouření v restauracích a veřejných prostorách, původně skutečně počítal i se zákazem prodeje tvrdého alkoholu s výjimkou specializovaných prodejen i zákazem plošné reklamy. Smůla. Z novely se to jaksi vytratilo.
Kdepak. Kdo nám Čechům jednou sáhne na alkohol, ten je synem politické smrti. Konečně, ty nejcennější národní hodnoty přece musíme bránit. Vždyť jde o národní identitu!
