Článek
Poznámka, která mě zarazila
Stála jsem ve frontě a přemýšlela, jestli jsem na něco nezapomněla. Když jsem přišla na řadu, podala jsem prodavačce stravenky. V tu chvíli protočila oči a polohlasem, ale dost nahlas na to, aby to slyšeli i lidé za mnou, pronesla: že je to „zase další, co nemá peníze“.
Na chvíli se mi zastavil dech. Měla jsem chuť se otočit a odejít, jenže jsem cítila, jak mi v hrudi vře vztek a stud zároveň.
Nešlo o stravenky, ale o způsob
Stravenkami platím často. Dostáváme je v práci jako součást mzdy a používám je, protože jinak by propadly. Nikdy jsem se za to nestyděla, až do té chvíle. Cítila jsem se, jako by mě veřejně označila za někoho, kdo si nemůže dovolit zaplatit normálně. Přitom jsem jen využila to, co mi patří.
Ukázala jsem jí peněženku
Zvedla jsem oči a klidným hlasem jsem jí řekla, že peníze mám. Otevřela jsem peněženku přímo před ní. Uvnitř byly dvě pětitisícovky, několik stovek a karta. Podívala se tam a ztuhla. Dodala jsem, že stravenky jsou od zaměstnavatele, a tak je používám, protože bych byla hloupá, kdybych je nechala propadnout.
Najednou zrudla a začala koktat, že to nemyslela zle, že jen žertovala. Ale ten tón, kterým to řekla, předtím žádný vtip nepřipomínal.
Ticho, které řeklo všechno
Lidé za mnou zmlkli, nikdo se ani nepohnul. Prodavačka ztišila hlas, rychle mi namarkovala nákup a popřála hezký den. Vzala jsem si tašku a odešla. Cestou domů jsem přemýšlela, proč se vůbec musí člověk hájit kvůli tomu, čím platí.
Malé zadostiučinění
Když jsem šla do stejného obchodu o pár dní později, poznala mě. Byla zdvořilá, usmála se a dokonce poděkovala. Už žádné poznámky, žádné pohledy. Jen tiché uznání, že to minule přehnala.
Pachuť, která zůstala
Od té doby se dívám na podobné situace jinak. Nikdy nevíme, proč někdo platí stravenkami, drobnými nebo kartou. Každý má svůj důvod a nikdo by neměl být ponižován kvůli tomu, co zrovna vytáhne z peněženky.
