Článek
Nechci samoobslužnou
Nikdy jsem si na samoobslužné pokladny nezvykla. Připadám si u nich nervózní, pořád něco pípá, hlásí chyby a stejně tam většinou musí přijít prodavačka, aby mi pomohla. Když už nakupuji plný košík, chci mít klid a ne se cítit jako někdo, kdo dělá práci za obchod. Proto vždy hledám klasickou pokladnu s prodavačkou, i kdybych měla stát ve frontě.
Tlak ze strany prodavaček
Ten den jsem ale přišla do supermarketu a u všech klasických pokladen bylo zavřeno. Stály tam dvě prodavačky a obě mě hned posílaly k samoobslužným. Řekly, že je to rychlejší a pohodlnější. Jenže já jsem měla nákup na celý týden a nechtěla jsem se tam s tím trápit. Řekla jsem, že raději počkám, až otevřou jednu z pokladen, ale ony jen pokrčily rameny a zůstaly stát. Bylo mi nepříjemné se hádat, ale stejně jsem nehodlala jít tam, kam mě tlačily.
Věta, která to změnila
Stáli jsme proti sobě a já už cítila, že se mi zvedá tlak. V tu chvíli jsem řekla klidným hlasem větu, která to celé otočila. Pronesla jsem: „Mám potíže se zrakem a samoobslužnou pokladnu prostě používat nemůžu.“ Prodavačky se najednou přestaly tvářit otráveně a bez jediného komentáře okamžitě otevřely klasickou pokladnu. Ani se nesnažily vyptávat, co přesně mi je, prostě mi vyhověly a já mohla v klidu zaplatit.
Změna chování
Najednou byly ochotné a dokonce se usmívaly. Bylo až zvláštní sledovat, jak rychle dokázaly změnit přístup. Přitom před chvílí působily, jako by byl můj požadavek úplně absurdní. Uvědomila jsem si, že někdy prostě stačí říct něco, co donutí druhou stranu, aby vás brala vážně, a hned se začne chovat jinak.
Pocit vítězství
Když jsem odcházela s taškami v ruce, cítila jsem zvláštní směs úlevy a zadostiučinění. Nemám ráda konflikty, ale zároveň nechci, aby mě někdo nutil do něčeho, co mi nevyhovuje. Ten den jsem pochopila, že se nemusím bát ozvat. Stačilo pár slov a z nemožného se stalo samozřejmé.
Nečekané následky
O několik dní později jsem byla v tom samém obchodě znovu. Tentokrát mě už nikdo na samoobslužnou netlačil. Jedna z prodavaček mě dokonce sama nasměrovala k otevřené klasické pokladně, jako by si pamatovala, že preferuji tento způsob placení. Měla jsem pocit, že ta moje věta zanechala stopu. Možná si uvědomily, že zákazníci mají různé potřeby a ne všem vyhovuje, když musejí fungovat jako obsluha stroje.
Celý zážitek mi zůstal v hlavě, protože ukázal, že člověk se někdy nesmí bát trvat na svém. I obyčejný nákup může být malou zkouškou toho, jak dokážete hájit vlastní pohodlí. A já si od té doby vždycky pamatuju, že někdy stačí říct jen jednu jedinou větu.
