Článek
Proč legenda vznikla při pozorování z odstupu
Pštros dokáže natáhnout krk po zemi a díky svému zbarvení se ztratit v okolí. Pozorovatel z větší vzdálenosti pak nabude dojmu, že hlava zmizela pod povrchem. Kdyby měl pták hlavu zahrabanou, nemohl by dýchat ani sledovat nebezpečí; to by odporovalo jeho ostražitému způsobu života. Pštros přijímá kamínky, hmyz, listy i semena, jež napomáhají rozmělňovat potravu ve svalnatém žaludku. Zároveň upravuje hnízdo a kontroluje vejce. Stačí proto krátký výjev bez kontextu a snadno z něj vznikne vyprávění o ukrývání.
Hnízdo není nic víc než mělký důlek
Samec hloubí v půdě prostornou mělkou misku, ne podzemní noru. Volný terén mu dává možnost spatřit dravce s předstihem a vejce drží pospolu. Kontrola snůšky nutí ptáka sklonit hlavu nízko; tento pohled mohl dát legendě další oporu. Jamka mívá takový průměr, aby do ní usedl velký dospělý jedinec; samec ji vytlačí nohama a tělem. Hlína kolem vznikne v nízký val, který zabraňuje rozvalení vajec. Hnízdo leží na volném prostranství, jelikož pštros využívá široký výhled a rychlý útěk, ne ukrytý vchod ani neprostupný porost.
Více samic se dělí o jednu snůšku
Dominantní samice ukládá vejce do společného hnízda a ostatní samice mohou přidat svá. Místo je omezené, takže ne každé vejce má stejnou šanci zůstat uprostřed. Hlavní samice rozezná vlastní vejce a účastní se jejich uspořádání. Společná snůška má omezenou kapacitu; příliš mnoho vajec by dospělý pták nedokázal účinně zahřívat. Hlavní samice proto část cizích vajec odsouvá k okraji, kde jsou více vystavena chladu a predátorům.
K rozeznání vlastních vajec jí pomáhají drobné odlišnosti ve vzhledu skořápky. Díky tomu dominantní samice podporuje vyhlídky svého potomstva, a to i v hnízdě s více samicemi. Pro všechny samice není takové uspořádání stejně prospěšné, přesto jim dává možnost využít bezpečné místo a společnou péči páru.
Pštrosí vejce v hnízdě, o které může pečovat dominantní samice i samec.
Rodiče se na vejcích střídají podle barvy peří
Péči o snůšku si rodiče rozdělují. Samice se světlejším opeřením se během dne lépe ztrácí v suché krajině, kdežto černý samec tolik neupoutá pozornost potmě. Tím je snůška chráněna bez přestávky a uplatní se odlišné zbarvení obou partnerů. Samiččino šedohnědé peří na suché zemi během dne splývá s okolím. Samec je z větší části černý, takže za šera a v noci není tak vidět. Díky střídání na hnízdě oba využívají jinou kamufláž a vejce bývají zakrytá většinu doby. Dospělý pták při otáčení vajec zobákem sklání hlavu hluboko do mělké jamky. Z odstupu jeho krk splyne s půdou a pozorovatel nabude dojmu, že hlava je zabořená do písku. Ve skutečnosti však jde o pečlivou starost o snůšku.
Velká vejce dýchají přes skořápku
Mezi současnými ptáky nemá žádné vejce větší rozměry než pštrosí, ovšem ve srovnání s dospělým pštrosem nejde o rekord. Tuhá skořápka vydrží tlak sedícího ptáka, zároveň ale umožňuje průchod plynů k embryu. Rodiče otáčením zajišťují rovnoměrný vývoj. Hmotnost pštrosího vejce může překročit jeden kilogram a svým objemem se vyrovná přibližně dvaceti vejcím slepic. Skořápka je sice silná, přece jí procházejí mikroskopické póry. Embryo přes ně dostává kyslík a odvádí oxid uhličitý spolu s vodní párou.
Otáčením rodiče brání tomu, aby embryo přirostlo k vnitřní bláně, a podporují rovnoměrnější rozložení tepla. Hlubší zahrabání by ztížilo výměnu plynů. Vejce tedy zůstávají nezakrytá v jamce a ochranu poskytuje tělo sedícího ptáka. Líhnutí trvá kolem šesti týdnů. Embryo čerpá ze zásob žloutku a před vylíhnutím jeho nárok na kyslík stoupá. Kuře nejdříve prolomí vnitřní blánu do vzduchové komůrky, poté dýchá plícemi a nakonec rozbije skořápku. Celý proces může zabrat mnoho hodin; rodiče obvykle skořápku místo mláděte nerozlomí.
Mláďata po vylíhnutí brzy běhají
Čerstvě vylíhnutá kuřata jsou čilá a drží se dospělých. Několik rodin se někdy slučuje ve větší uskupení, o něž se starají vybraní dospělí ptáci. Společná obrana a větší počet očí zlepšují naději v otevřené krajině, kde není hustý úkryt. Pštrosí mláďata řadíme mezi nekrmivá kuřata: záhy po vylíhnutí se pohybují a následují dospělé. Nejprve jim slouží zbytek žloutku, brzy však začnou vyhledávat drobnou potravu. Pruhované zbarvení narušuje obrys těla mezi trávou a stíny. Dospělí mohou sdružit mláďata z několika hnízd do početné skupiny. Jediný pár pak střeží desítky kuřat rozličného původu. Mnoho očí pomáhá včas odhalit predátora, zároveň si však ochrana tak velké skupiny žádá stálou pozornost.
Pštros se opírá o vynikající zrak, rychlost a silné nohy. U většiny nebezpečí se mu vyplatí spíše utéci než se střetnout, dokáže se však bránit i nebezpečným kopnutím. Když se pták přitiskne k půdě, jde o maskování; nejde o vzdání se ani o trik, jímž by chtěl dravce přesvědčit, že zmizel. Pštros dokáže vyvinout rychlost nad šedesát kilometrů v hodině a díky dlouhým nohám udělá dlouhý krok. Proti většině hrozeb představuje útěk bezpečnější řešení než boj. Je-li však zahnán do úzkých nebo hájí mláďata, kopnutí silnou nohou může způsobit vážné zranění. Přikrčení s nataženým krkem slouží ke zmenšení siluety. Pták přitom stále sleduje okolí a je připraven vyrazit. Mýtus o hlavě v písku tedy obrací význam chování: nejde o ignorování nebezpečí, ale o jednu z několika promyšlených obranných reakcí.
